Historie horažďovických domů, část 2
Dům čp 8 / b
V popisu vyhořelých domů z roku 1624 ve městě je uveden „dům slove Strejčkovský při kostele sv. Petra a Pavla ležící. Ten taky naskrz od ohně a pršek dešťů k spuštění přišel. K němuž Jan Štefek na místě manželky svý i jiných sirotků spravedlnost sobě míti pokládá“, dům odhadnut v ceně 90 kop míšeňských. V roce 1628 prodává Anna, manželka Jana Štefka domovní spáleniště Bartoloměji Kazdovi za 45 kop s povolením urozeného rytíře Karla Plotha z Konařin, regenta paní hraběnky a v přítomnosti hejtmana panství Martina Lipnického. V prodejní smlouvě upřesňuje Anna Štefková, že dům získala kdysi dědickým právem od svého otce Matouše Strejčka. V roce 1646 si směňují domy Bartoloměj Kazda s Janem Hlaváčkem. Jan Hlaváček se stěhuje do tohoto domu ležící podle krchova a vedle domu Máři Chmelové a postupuje Bartoloměji Kazdovy svůj dům řečeny Srbkovský. Ten stával původně v domovní zástavbě před kostelem poblíž fary vedle domu Kateřiny Losové. Tato zástavba byla zbořena v polovině 19. století. Jan Hlaváček musel doplatit 115 kop rozdílu cen obou nemovitostí. Dle berní ruly z roku 1654 obhospodařuje 20 strychů polí, chová 2 koně, krávu, 17 ovcí a 7 sviní. V domě provozoval hospodu, jak je doslova psáno „vaří, šenkuje pivo a jest vinopal“. Po smrti Jana Hlaváčka kupuje dům v roce 1669 Pavel Truska, koželuh s Lidmilou manželkou od dědiců Jakuba Hlaváčka a jeho nejmenovaných bratří za 130 zlatých. Součástí prodeje byla i stodola se zahradou na předměstí v koželužské ulici (dnešní Strakonická ulice). Na domě jsou dvě krávy železné ke kostelu sv. Petra a Pavla přináležející, tj. pravidelný poplatek církvi, zde placen mezi roky 1660 – 1669. V roce 1704 prodává dům Lidmila Trusková svému synovi Františkovi a jeho manželce Dorotě za 100 zlatých. V tomto roce byl volen společně s Janem Příbramským za zvoníky a kostelníky v kostele sv. Petra a Pavla. V roce 1707 žádá František Truska obec o „tři kusy dříví trámového“ z obecních lesů na opravu domu, to mu bylo povoleno. V roce 1720 se před pány radní dostal spor, kdy Anna, manželka Jana Baura žalovala manželku Františka Trusky Dorotu, protože ji vynadala „do bláznů a bestií“. Baurová nato, že „jedna kurva mluví, načež že František Truska jí Baurovej jest dal přes hubu, kdežto až do dneška již čtvrtý den na tváři její znamení se spatřovalo“. Truska měl za tento čin jít do vězení, ale protože manželé Baurovi stáhli žalobu, dostal jen pokutu v podobě odevzdání 6 liber vosku k záduší. V roce 1721 Prodává dům František Truska Matěji Balíčkovi, pekařskému mistru a Mařeně manželce za 210 zlatých. František Truska si vymínil byt v domě na dva roky, tak aby v něm mohl bydlet jako ve svém vlastním. To mu Matěj Balíček povolil a nemusel platit ani nájem. Nicméně se Truskovi v tomto roce podařilo od radních koupit sousední objekt bývalé kaplanky, který stával před kostelem sv. Petra a Pavla (dnes zbořen), zde žil až do své smrti.
V roce 1722 si směňuje dům Matěj Balíček s Maxmiliánem Strobeliusem. Prodává mu svůj dům řečený Truskovský „ležící při samém hřbitově chrámu páně sv. Petra a Pavla v rynku a při domě Matesa Zeberera strany druhé“. V roce 1788 prodává dům Matěj Strobelius Janu Spimelwimerovi. (psáno jinde i v podobě Spimerwimmerovi) V roce 1797 prodává Jan Spimelwimer dům Františku Stromečkovi.
Zástavba před kostelem, zbořena v polovině 19. století – domy č. 91,92,93, chlebné krámy
Před kostelem sv. Petra a Pavla stávala původně domovní zástavba. V roce 1619 jsou zde zmiňovány 4 měšťanské domy. Od roku 1701 chlebné krámy a od roku 1721 kaplanka. Oba objekty zde ale mohly stát daleko dříve. Kolem kostela býval hřbitov obehnán zdí. Vstup na hřbitov doplňovaly klenuté branky s vyobrazením maltézského kříže.
Dům čp 91, kaplanka, zbořena v polovině 19. století
Původně zde stávala kaplanka, což bylo obydlí určené pro ubytování kaplana. Objekt je zmiňován až v 18. století. V roce 1721 žádá František Truska radní, aby mu poskytli „domeček ležící při hřbitově v městě za 30 zlatých i s místečkem při něm ležícím pro dvoreček a to jen toliko do smrti jeho a manželky jeho“. Po jejich smrti měl opět připadnout obci. V roce 1724 je stavba uvedena jako „domek obecní, kaplanka zvaný“. Popis je takto uveden pro upřesnění lokace sousední nemovitosti. V témže roce si stěžuje farář Jan Matzner radním, že tou dobou již zemřelý městský primas František Hagen nechal ubytovat Františka Trusku v „domku zcela na krchově zdejším sv. Petra a Pavla vystavěný, jenž se výslovně od starodávna kaplanka“ nazývá. Ten měl navíc získat vlastnické právo nad kaplankou, kterou mohl do smrti užívat či prodat. Farář byl přesvědčen o vlastnickém právu maltézských rytířů k této stavbě a dále uvádí, že není nikdy uvedena „pod knihama městskýma urburníma neb manuálníma“, tedy že nenáleží městu. V domě zůstal bydlet František Truska a po jeho smrti v roce 1765 prodávají radní „příbytek nazvaný kaplanku jináče obyčejně Truskovský jmenovaný za krámy chlebnými na rynku dle domu Jana Spimelwimera a dveří krchova neb hřbitova“ Ignáci Schollerovi za 80 zlatých. Ale již v roce 1768 prodává dům Ignác Scholler Veronice, vdově po Tomášovi Ochotném, za 125 zlatých. V rámci lokace už je uvedeno jen „dům vlastní, nezávadný“. O původním označení kaplanka už zmínky nejsou. Lokace domu dále uvádí „dle domu Jana Spimelwimera z jedné a dveří krchova farního chrámu páně strany druhé spolu s tím od Jana Spimelwimera vykoupeným místem počínajíc od domovního rohu Ignáce Schollera až do domovního rohu Spimelwimerovského se vyhrazující, přitom uličku neb svobodný průchod okolo krámů chlebných, který v zdi otevřen zůstati má“. Tolik popis prostor dnes zbořeného domu před kostelem. Jeho podobu tak může doplnit jen plán města z roku 1837 nebo zjednodušená kresba jednotlivých domů od Františka Šwingreise z konce 18. století. V roce 1800 je zmíněna jako majitelka domu Justýna Protivová. V roce 1803 Petr Sega s manželkou Justýnou.
Dům čp 92, zbořen v polovině 19. století
Dalším objektem v prostorách dnes zbořené zástavby před kostelem byl dům čp 92. Původně šlo o dva samostatné domy, pracovně dle zakreslení v obrazové příloze očíslováno 1 a 2.
U čísla 1 byl uveden v roce 1619 jako majitel domu městský písař Daniel Neander. Žil zde s dětmi Martou a Danielem. Následně se dům stává součástí sousedního domu označeného číslem 2 a domy mají nadále společného vlastníka.
V roce 1619 byl majitelem domu Matěj Markovic. Dům je zmiňován v souvislosti s přidělením kmenů na stavbu jeho shořelého domu po velikém požáru města způsobeném drancováním vojsk generála Bonaventury Buquoye. Dostal 40 kmenů dřeva na krov. Škoda na domě odhadnuta na 783 kop. V roce 1631 postupuje Matěj Markovic své domovní spáleniště obci za 50 kop. V roce 1643 v tomto domě vedl hospodu Václav Los. V roce 1646 jako majitelka domu uvedena manželka Kateřina Losová, zmíněna v rámci lokace sousední nemovitosti. Dle berní ruly z roku 1654 obhospodařovala 22 strychů polí, chovala 2 koně, 3 krávy a 18 ovcí, řemeslo neuvedeno. V rámci tzv. revizitace berní ruly z roku 1675 náležel dům Martinu Šteklovi, s poznámkou písaře „řezník, věkem sešlý“. V roce 1701 prodávají pozůstalí po zemřelé Kateřině Šteklové „dům na rynku vedle krámů pekařských a domu Jana Hrbka strany druhé“ za 320 zlatých Janovi Paurovi a Anně manželce, přičemž uvádí, že již financoval nákladnou přestavbu domu v částce 212 zlatých. Jan Paur, (také Pour) působil ve městě jako kameník. Jeho jméno je vytesáno nad vstupem k prameni u kaple sv. Anny s datací 1698. Rovněž je spoluautorem morového sloupu na náměstí z roku 1723. V roce 1728 prodává Jan Paur dům svému stejnojmennému synovi za 300 zlatých. Dům je situován mezi domy „Jana Hrbka, z druhé strany podle domku obecního kaplanka řečeným, mezi kterýmižto domy blíž chlebných krámů se místo prázdné panu Janovi mladšímu Paurovi k domu jeho přináležející se vynachází“. V roce 1765 náleží dům Janu Spimerwimerovi. Je zmíněn v rámci lokace sousední nemovitosti. V roce 1789 odprodává Jan Spimerwimer s manželkou Magdalenou čtvrt svého domu Adamu Luňáčkovi za 100 zlatých. Dům leží mezi domy Františka Stegla (původně obecní kaplanka) a chlebnými krámy. Adam Luňáček je povinen po koupi „celou stranu domu zazdíti a to až do schodu dolejšího a sklepu“. Další díl domu přikoupil Adam Luňáček v roce 1794 včetně prázdného placu mezi domem jeho a chlebnými krámy. V roce 1794 prodává svoji část domu i se zmíněným placem Adam Luňáček Josefu a Anně Šollerovým. Část domu, která zůstala Janu Spimerwimerovi, si on nákladně opravil v ceně 300 zlatých. Práce prováděli tesařský mistr Jan Chaluš a zednický mistr Vít Medlin. Ale již v roce 1802 prodává Jan Spimerwimer (psáno Spimelwimer a příjmení se ve změněné podobě ustálilo) s manželkou Kateřinou s vědomím svého otce Jana právovárečný dům Matesu Šollerovi za 680 zlatých. Noví majitelé domu mají povinnost ponechat u sebe starého Jana Spimelwimera i s manželkou Magdalenou, rozenou Kundrátovou, v malé zadní světničce. Až by Jan zemřel, stěhovala by se vdova „respektive macecha“ Magdalena k rodině Šollerových do Strakonic, kde by měla rovněž zdarma zaopatření. Noví vlastníci domu přebírají na sebe dluhy Jana Spimelwimera. Jmenovitě 50 zlatých ke kostelu sv. Petra a Pavla, ke kostelu sv. Jakuba v Hejné 20 zlatých, dětem po zemřelé Barboře Spimelwimerové neb Šollerové 32 zlatých, do městské sirotčí kasy sirotkům Alžběty Milpacherové 100 zlatých a Magdaleně Spimelwimerové rozené Kundrátové 32 zlatých. Dále peníze dětem z prvního manželství po zemřelé Markétě, rozené Paurové, a to Klárce, Veronice, Vojtěchovi a Anně provdané Šollerové. Peníze měli připadnout též dětem z druhého manželství po Barboře ,rozené Šollerové, ale až po smrti otce Jana Spimelwimera, tedy Václavovi, Kajetánovi, Marii Anně a Josefce a nakonec podíl Antonínovi z třetího manželství.
Dům čp 93, zbořeno v polovině 19. století
Dalším objektem v prostorách dnes zbořené zástavby před kostelem byl dům čp 93. Původně šlo o dva samostatné domy, pracovně dle zakreslení v obrazové příloze očíslováno 1 a 2.
U čísla 1 byl uveden v roce 1619 jako majitel domu Jakub Hlaváček. Jeho dům byl v roce 1619 zmiňován v souvislosti s přidělením kmenů na stavbu jeho shořelého domu po velikém požáru města způsobeném drancováním vojsk generála Bonaventury Buquoye. Dostala 40 kmenů dřeva na krov. Škoda na domě odhadnuta na 800 kop. Následně se dům stává součástí sousedního domu označeného číslem 2 a domy mají nadále společného vlastníka.
Přímo naproti faře stával další, dnes zbořený dům (2). Nejstarší zmínky jej uvádí jako spáleniště Srbkovské. Dům mohl náležet Regině Srbkové. Její dům byl v roce 1619 zmiňován v souvislosti s přidělením kmenů na stavbu jeho shořelého domu po velikém požáru města způsobeném drancováním vojsk generála Bonaventury Buquoye. Dostala 20 kmenů dřeva na krov. Škoda na domě odhadnuta na 200 kop. První přímou zmínku o domu nacházíme k roku 1641, kdy náleží Kateřině Hlaváčkové. Tohoto roku převádí dům respektive „domovní spáleniště v městě povystavené slove Srbkovské“ svému pastorku (nevlastnímu synu) Janu Hlaváčkovi. Dům mu byl odkázán jeho otcem Jakubem, který bez vyhotovení kšaftu zemřel. Kromě domu dostal ještě pole, krávu, čtyři kusy ložních šatů a jeden pár volů, tou dobou u rychtáře v Újezdci, dále čtyři ovce, svini a dva menší vepříky. Z cínového nádobí dvě polopinty, dva žejdlíky, tři mísy a čtyři talíře. V roce 1648 si směňuje dům s Bartolomějem Kazdou a stěhuje se do jeho domu blíže do náměstí, dnes čp. 8. Po smrti Bartoloměje Kazdy odkazuje obec příbytek řečený Kazdovský v roce 1684 Janu Hrbkovi krejčímu a manželce Magdaleně za 40 zlatých. V roce 1718 se radní tázali na osobu Jana Hrbka, který sloužil jako voják a před 12 lety utekl z italské Pavie a usadil se v Cerhonicích, kde sloužil jako meisterknecht, tedy pacholek ovčáckého mistra a jeho bratr Šimon že bydlí v Čimelicích. V roce 1720 žádá Jan Hrbek pány radní o sud piva, protože chce přikrývat dům šindelem, radní mu slíbili dvakrát půl sudu „ale však až bude chladněji, někdy při vánocích a když se šindel vésti bude, potom aby se s dekretem ohlásil“. V roce 1727 postupuje dům kšaftem stejnojmennému synovi za 100 zlatých. Tyto peníze budou rozděleny na čtyři díly, tedy mezi jeho a své sourozence Alžbětu provdanou Strakovou, Mandalenu provdanou Potzovou a Kateřinu provdanou Benešovou. Nejmenovaný bratr usazený v Táboře neměl být do pozůstalostního řízení zapojen. V roce 1746 si syn Jan Hrbek bere Alžbětu Pikešovou z Nezamyslic, k tomuto účelu ji propouští majitel žichovického panství František Antonín z Lamberka a vydává jí zhostný list pro přestěhování do Horažďovic. Jednotlivé členy rodiny Hrbků lze dosledovat v matričních knihách. V této rodině zůstal dům až do počátku 19. století. V roce 1816 prodává právovárečný dům Václav Hrbek Václavu Dříchovskému a manželce Eleonoře za 945 zlatých. V polovině 19. století byl dům zbořen.
Chlebné krámy
S ohledem na vydávanou historii jednotlivých domů ve městě, je zapotřebí zmínit chlebné krámy nazývané též kotce. Vzhledem k absenci archivních pramenů se o pekařských krámech dozvídáme v nejstarších písemných památkách jen ojediněle. Takovou je zmínka z roku 1717, kdy si stěžuje převor řádu maltézských rytířů ve Strakonicích radním a ptá se jich „že byste chlebnice na rynku horaždějovském z gruntu bořiti začínaly a jiné na témž místě nově vystavěti, jsouce pak mezi jinýma také tři místa“, které dle donace Viléma ze Strakonic v roce 1338, ztvrzené později za Karla IV. a syna jeho Václava IV. náleželi řádu maltézskému. Z toho důvodu protestuje řád proti bourání těchto tří krámů, které jim náleží. Radní obratem odpověděli, že si nejsou vědomi zmíněných vlastnických práv maltézských rytířů, stejně tak si nepamatují, že by „takových krámů chlebných“ kdy stavěli, nebo opravovali. Na závěr dodávají, že „město, grunt a půda „ náleží dědičně Šternberkům. Tyto pekařské krámy stály na místě tzv. špalíčku tak jak je jako zděnou stavbu zaznamenal plán města z roku 1837. První souvislejší zmínky o nich máme až z počátku 17. století. V roce 1610 probíhala v Horažďovicích vizitace církevního majetku řádu maltézských rytířů. V jeho popisu bylo mimo jiné uvedeno, že „krámy tři chlebný, ty posavaď zůstávají k faře a z nich se dávají na štědrý den z každého krámu za 7 krejcarů housky a neb calty“. Tyto tři krámy byly součástí většího počtu pekařských krámů. Jejich počet je zmíněn v roce 1619, kdy se počítaly škody způsobené vypálením města císařským vojskem generála Bonaventury Buquoye, tehdy shořelo 10 chlebných krámů. Chlebné krámy byly zřejmě po požáru nenávratně zničeny a trvalo delší dobu, než došlo k nové výstavbě. V roce 1646 se vyjadřovali radní pekařům k jejich žádosti, „kde by mohli kotce sobě dáti na rynku postaviti“. A doporučili jim, aby si vybrali příslušné místo a vyměřili, jak se bude stavět. Ke stavbě nových krámů zřejmě hned tak nedošlo, protože v roce 1650 se radní tázali cechmistrů v příčině „krámů vejsadních chlebných zdali v nich zase sedati chtějí, či by jich tak pustých zanechali“. Nato jim cechmistři odpověděli, že by chtěli přidat větší počet krámů a že je určitě zamýšlí opravit. Ještě v témže roce dostali pekaři ultimátum, že chlebné krámy musí být opravené do svátku sv. Havla, jinak budou „k jinší potřebě obecní obráceny“. V roce 1657 si chtěli cechmistři přivlastnit krám Mojžíše žida a připojit jej ke svým krámům, protože neuhradil nájem jedné libry vosku. Proti bourání se radní ohradili, Mojžíš ale musel na radnici odevzdat 3 strychy ječmene. V roce 1659 si stěžovala horažďovická vrchnost, že „pekařské krámy celému rynku k ohyzdě vystaveny jsou, aby je zase týž pekaři rozbourati dali“ s napomenutím, že své žemle a chleby mohou prodávat vedle Šípkovic domu. Rodině Šípků náležel dům čp. 6 (drogerie), zde je toto příjmení doloženo do roku 1662. Někde v těchto místech vznikly provizorní dřevěné krámy. V roce 1686 si stěžoval Jakub Malkovský (majitel domu čp. 6) radním, „aby ty krámy pekařský i židovský od jeho domu pryč odendané býti mohly, ti mu slíbili, že před jarmarkem odstraněné budou“. Podle tohoto zápisu se tedy jednalo o krámy dřevěné, snadno rozebíratelné a přenosné. Zajímavá zmínka je z roku 1695 kdy radní zakazují pekařům rozložit zboží k prodeji v podloubí, ale mají prodávat v domech. Od roku 1701 jsou doloženy chlebné krámy v rámci dnes zbořené zástavby před kostelem sv. Petra a Pavla tzv. špalíčku a stály zde až do poloviny 19. století, kdy byly všechny domy před kostelem zbořeny. Vlastní stavba těchto krámů byla zřejmě plně dostavěna až v roce 1717, kdy pekaři žádali radní o dva sudy piva na stavbu chlebných krámů, radní tehdy lakonicky poznamenali, že staré krámy už prodaly a nové ještě nestojí a pivo dostanou až podle závěrečného vyúčtování za stavbu.
Pekařský cech
Pekařský cech vznikl v Horažďovicích nejpozději v roce 1499, kdy je doložena cechovní pečeť. První dochované písemné památky dokládající činnost cechu jsou známé ale až z poloviny 17. století. V roce 1659 vystavil cech pekařů a pernikářů na Starém městě Pražském na žádost Ludmily Benigny ze Šternberka artikule pro pekaře a pernikáře v Horažďovicích. Nejstarší dochovaná cechovní kniha pochází z let 1750 – 1852, zde jsou uváděny protokoly z jednání, zápisy o přijetí nových mistrů,
tovaryšů a učedníků, roční příjmy a výdaje či cechovní inventář. Úplný soupis je umístěn na webu inventáře.cz pod heslem cech pekařů a pernikářů Horažďovice. Jak vyplývá z dobových zápisů pomocných knih radních písařů, nebyli pekaři ke svým zákazníkům vždy poctiví. V roce 1637 předvolán před pány radní Mates Šporn, cechmistr řemesla pekařského v příčině „malosti chleba a žemliček“, musel také vysvětlovat, proč jsou i dražší než v okolních městech. Bylo tedy ujednáno, že pokud se zjistí, že nebude napečeno „většího a oupravnějšího chleba a žemliček“ budou jim zabaveny a rozdány chudým. O rok později musel tentýž cechmistr znovu vysvětlovat malost chlebů také proto, že z Prahy přivezla Anna Malívská ukázat větší chléb od tamních pekařů. V roce 1638 nařizují radní cechmistrům poctivého řemesla pekařského, aby hleděli „netoliko větší, ale pěknější chléb pécti i s dostatkem chlebů k jarmarku se zaopatřiti“. Pečení malých chlebů se jim vymstilo v roce 1666, kdy jim byl „k jejich potupě chléb jako neúpravnej pobrán, ježto se podle instrukcí pražských a zdejších řídí a spravuje“. V roce 1657 předstoupili cechmistři před pány radní a žádali souhlas s prodejem chlebů jak bílých tak režných, řečených babky. Zároveň žádají, aby plachetnicím (výraz pro pekařky pozn.) byl j prodej těchto výrobků zakázán. Na začátku roku 1677 pekařům pro „menší chleby a žemličky“ hrozili radní trestem a domlouvali jim „aby náležitě úpravný chleby Boží měli“. Podobně v roce 1695 nabádají pekaře radní, aby pekly chleby větší a úpravnější, jinak jim budou pobrány. Jisté změny k lepšímu zaznamenal zápis z roku 1708, kdy radní konstatovali, že „chleby pánům pekařům byli váženy, nacházeli se dostatečný podle ceny obilí, mimo preclíků, které nedovažovali“. V roce 1719 ale pro změnu pekař Josef Nigrin opět „napekl hrubě malých chlebů“. Chleby mu byly zabaveny a rozdány chudým lidem. Nigrin si šel následně stěžovat na radnici, kde „nepěkně a nestoudně mluvil“, takže dostal ještě peněžní pokutu.
Jednotlivé domy jsou publikovány souběžně v měsíčníku Horažďovický obzor, na který lze odkazovat při použití textů pro vlastní potřeby badatelů.