Historie domů v Horažďovicích v letech 1600 – 1800, vnitřní město

Historie horažďovických domů, úvod

Horažďovice jako město vzniklo ve druhé polovině 13. století na místě starší zástavby. Unikátní je dochovaná zmínka o lámání příkopů kolem nově hrazeného města z roku 1279.  V roce 1293 převedl král Václav II. veškeré pravomoci nad městem na Bavora ze Strakonic.  Současně s výstavbou kostela, městských hradeb, bran a městského hradu byla vytyčena parcelace jednotlivých domů a ulic. Domy, původně dřevěné, byly postupně nahrazovány kamennými s vysokými štíty směřující do ulic. Mezi prvními obyvateli se vyskytují jména jako Goclin, Rapoto, Velek, Zdeslav či Heřman. Nejstarší obyvatelé tedy byli českého i německého původu.  V nejstarší městské knize Horažďovic tzv. Liber memorabilium, z let 1370 – 1599 jsou uváděny první prodeje domů.  Tyto zápisy však nemají posloupnost a nelze je bezpečně přiřadit k současným stojícím objektům. Například v roce 1434 prodává Jan řečený Hrb dům svůj Váchovi řečenému Bruk, ležící mezi domem Janovcovým a domem Třieskovým. Takto byla upřesňována lokalita domů až do zavedení číslování v roce 1778. Souvisle lze majitele jednotlivých staveb doložit od roku 1622, předchozí městské knihy shořely při vypálení města v roce 1619. Z doby před tímto datem se tak zachoval pouze zlomek písemností.  Městské knihy mapující jednotlivé majitele domů zahrnují pouze město a předměstí, tedy zástavbu před a za hradbami. Místní část Zářečí podléhalo vrchnosti a náleželo tak do gruntovních knih uložených u velkostatku Horažďovice (SOA Klatovy, uložení Klášter u Nepomuka). U pomístních názvů se nejstarší pojmenování ulic zachovalo u ulice Trhové, ta se nazývala dobytčím trhem, další ulice dostali pojmenování až v 19. století. Dnešní ulice Strakonická se v 17. a první polovině 18. století nazývala ulicí Koželužskou, později Poštovskou, protože v dnešním domě firmy Kovaltos byla zřízena pošta. Lokalita Husovo náměstí a ulice směřující ke kapli sv. Vojtěcha se nazývala „Na schůně“. Zde až k řece bývala hospodářská zázemí (dvory)měšťanů, kteří měli svůj dům v centru a kde nebylo možné ve větším chovat dobytek. U domovních pojmenování je nejstarší název „u Modré Hvězdy“ zmiňována již v roce 1682, původně hospoda Jirkovská. (Objekt v nedávné době přejmenován na hotel Prácheň). Oproti tomu, pojmenování domu „U Bílé růže“ je zmiňováno poprvé až v roce 1830.  Obyvatelé, kteří se do Horažďovic stěhovali, pocházeli často z velkých dálek. V roce 1555 se přistěhoval Jiřík řezáč z Pasova, 1676 Mikuláš Temple, papírník z Wartenfelsu v Německu, Jiří Sautter v roce 1678 ze Švábského Hallu v Německu,  Jiří Alter z Głogówa v Polsku či Petr Andreati z Mendrisia ve Švýcarsku. Nově příchozí, museli ukázat na radnici tzv. list zachovací, tedy doklad, že pochází z lože manželského, že nebyli trestáni a že nejsou nikde dlužni. Zároveň museli do jednoho roku zakoupit ve městě dům. Tito noví obyvatelé, ale přišli většinou na základě potřeb vrchnosti jako například u Mikuláše Temple, který pro hraběte Šternberka vyráběl papír v dnešním Rosenauerově mlýně.    Historie domů byla zvolena pro svoji časovou náročnost pouze pro období let 1600 – 1800, tedy do číslování domů.  Objem prodejů jednotlivých domů či jen výměny se v těchto letech pohybuje okolo počtu 1330 jednotlivých transakcí. Bohužel majitelé domů si nedělali příliš hlavu se zápisem do městských knih, pokud přecházel dům z otce na syna. Ve třech generacích tak není k domu například jediný zápis. Stejně tak, pokud přešel v rámci rodiny dům na dceru, ta se vdala a jako majitel domu je uveden pouze manžel, pochopitelně tedy jiného příjmení. Písař tak takový převod nezaznamená a vystává otázka proč je zde jiný majitel. Podobně se většinou nezaznamenávaly trhy v případě židovských obyvatel. Ti měli samostatnou trhovou knihu až v roce 1775. Z lokací záznamů vyplývá, že například za kostelem stávala škola, masné krámy od 16. století jsou stále dodnes na stejném místě, byť dnešní objekt pochází až z roku 1856. Před špalíčkem domů na náměstí stávaly chlebné krámy a obecní kaplanka. V prostorách obecního dvora na předměstí byl obecní špitál, zrušený v roce 1791 a prodán obcí Josefovi Schollerovi mladšímu. Z městských bran stávaly původně jen dvě, Pražská a Dolejší. Brána Klášterská (u budovy policie) vznikla až proražením městských hradeb v polovině 18. století.

Zámecké budovy do náměstí (cukrárna)

Na místě dnešních zámeckých budov do náměstí stávaly původně čtyři měšťanské domy: do náměstí tři domy, Rožmberský (nárožní), dále domy Solpivovský (uprostřed) a Vrkalovský, do zámeckého nádvoří z tohoto bloku směřoval čtvrtý dům s dnešním barokním štítem patřící Janu Aurpekovi (Auerpekovi) doktoru kraje prácheňského. Poté zde hospodařila jeho dcera Johanka. Následně ujal zpustlý dům (90. léta 16. století) Karel Švihovský z Rýzmberka.  V roce 1624 již byly všechny čtyři domy v majetku nové vrchnosti Šternberků, ta je scelila v rámci přestaveb zámku jednotnou barokní fasádou. Více se k těmto objektům zjistit nepodařilo. Jednotlivá příjmení původních majitelů domů se v druhé polovině 16. století v Horažďovicích objevují. V roce 1561 je zmíněn Jan Rožmberský, kloboučník, v roce 1563 je uváděn Václav Solpiva, purkmistr.

Dům Jana Auerpeka, doktora kraje prácheňského (zmíněn zde ve druhé polovině 16. století jako lékař Karla Švihovského z Rýzmberka)

Dům čp. 12  (květinářství)

V roce 1615 náležel dům Floriánovi Malkovskému. V roce 1619 je zmiňován dům v souvislosti s přidělením kmenů na stavbu jeho shořelého domu po velikém požáru města způsobeném drancováním  vojsk generála Bonaventury Buquoye. Škoda na objektu byla vyčíslena na 1450 kop. Florián Malkovský daroval v roce 1602 zvon na nově vystavěný kostel svatého Jana Křtitele v Horažďovicích. Byl řezníkem, jeho náhrobek s řeznickým znakem je umístěn v podlaze kostela sv. Jana Křtitele. Mramorový kámen o rozměrech 133 cm x 94 cm, text: „Letha 1615  z auterka  po neděli masopustní v 3/13 hodin na noc na středu Pán Bůh všemohoucí povolati ráčil prostředkem smrti z tohoto světa poctivého muže Floriana Malkovského měštěnína zdejšího Horažďějovského, jehožto tělo mrtvé na tomto místě v chrámu  Páně zde pochováno jest“. Následně dům přešel na vrchnost. Marie Maxmiliána ze Šternberka jménem svého regenta Karla Plotha z Konařin, prodává dům řečený Floriánovský, ležící vedle domu slove Kořenský a zámku strany druhé v roce 1628 Janovi Kmochovi a jeho manželce Anně, dále louku a dědinu za 100 kop. Dvůr Floriánovský, na předměstí Horažďovic, náležející k tomuto domu jako hospodářské zázemí, prodán vrchností hejtmanu Horažďovického panství Martinu Lipnickému. V roce 1635 financuje Jan Kmoch zesílení zdi mezi ním a sousedním domem čp. 13 aby mohl stavět klenby, na stavbu vydal 78 kop míšeňských a tři sáhy kamene. V roce 1678 přechází dům po nebožtíkovi Janu Kmochovi oficiálu školním na syna Theofila Kmocha a jeho manželku Alžbětu za 120 kop. V roce 1690 kupuje dům Kmochovský ležící při zámku a vedle domu Jiřího Camilla, od Theofila Kmocha Václav Kottnaur, panský sládek s manželkou Dorotou za 140 kop. Václav Kottnaur nechal postavit v letech 1698 – 1700 kapli sv. Anny. V roce 1702 sepisuje Václav Kottnaur závěť, ve které převádí dům rovným dílem na své dva syny Jana a Pavla. Dále na ně převádí koně, hovězí dobytek, pole, zahradu se stodolou za mostem a palouk. Patronát nad kaplí sv. Anny přechází na syna Jana. V roce 1710 prodává syn Václava Kottnaura Pavel, dům Kottnaurovský Linhartovi Tillerovi a manželce Alžbětě za 350 zlatých. Linhart Tiller byl také majitelem hospody tzv. Jirkovské, později zvané Modrá Hvězda. V roce 1726 prodává Linhart Tiller dům ležící podle zámecké sladovny a z druhé strany domu Františka Segy svému zeti Josefu Heritesovi a Anně manželce za 300 zlatých. V roce 1789 prodává Jan Herites, student práv, jemu připadlý dům várečný na rynku Anně Heritesové, sestře za 400 zlatých. V roce 1792 prodává dům v městě várečný Jan Ignác Herites, městský písař,  Antonínu Khislovi a Anně rozené Heritesové za 708 zlatých. V roce 1819 přechází dům na Václava Khisla. V roce 1831 prodává dům v městě várečný Václav Khisl Janu Studenému.

Plán stabilního katastru města Horažďovic,rok 1837, parcely měšťanských domů na místě dnešních zámeckých budov, stav zakreslení odpovídá době před rokem 1622, 1. Dům doktora Jana Aurpeka, 2. dům Rožmberský, 3. dům Solpivovský, 4. dům Vrkalovský, 5. dům Floriánovský (květinářský)

Fotografie objektů zmiňovaných v článku, 20. léta 20. století, archiv p. Vlčka

Dům čp. 13

Na konci 16. století náležel dům Pavlovi Kořenskému z Terešova a jeho manželce Markétě z Dlouhé Vsi. V roce 1624 je dům, slove Kořenský po Evě Kořenské dceři Pavla Kořenského šacován ve 100 kopách.  Dům je po požáru v roce 1619 uváděn jako pustý, „toliko jeden sklep zůstal a vzádu zahrádka na dvořišti“. Majitel se o dům nepřihlásil a tak připadl vrchnosti. V roce 1634 prodává dům, respektive spáleniště Kořenské, vrchnost František Karel Matyáš ze Šternberka Jiřímu Malívskému a manželce Anně za 70 kop. Dům prodáván skrze hejtmana panství Daniela Malkovského. Jiří Malívský kupuje rovněž od vrchnosti pole „slove mezi zídkami“ za 120 kop. 40 kop z této částky je doplaceno prodejem „klisny turecké“. V roce 1636 došlo k porovnání mezi Jiřím Malívským a Janem Heritesem, majitelem sousedního domu, čp. 14  o zeď, žlab a odtok dešťové vody v domě „slove Kořenským“.  Oba sousedící domy mají financovat opravy společné zdi. „Žlab, kterýž jest pod tou zdí na rynk obrácen, ten má nahoře té zdi býti a z jedné i druhé střechy kápěje do téhož žlabu budou povinni vésti“. Oba sousedé mají společně financovat případné navyšování dělící zdi „při maštalích až ke zdi městské“. V roce 1639 je zmíněn Jiří Malívský jako hejtman panství Horažďovic. V roce 1643 sloužil jako trubač polní, jako trubač působil ještě před svoji hejtmanskou funkcí. Hrál tedy na tzv. polní trubku či polnici, mohl sloužit s trubkou v poli, tj. u vojska. Také mohl hrát jako muzikant vrchnosti na zámku, při městských slavnostech či při zpěvu literátů na kůru kostela.  V Horažďovicích vlastnil od roku 1628 ještě jeden dům ležící u Červené brány.  V roce 1654 je v Berní rule uváděna vdova Anna Malívská. Z dobytka vlastnila v tomto roce 2 koně, 2 krávy, 3 jalovice, 34 ovcí a 14 sviní a hospodařila na 46 strychách (korcích) polí, což je přibližně 13 hektarů.  V roce 1656 sepsána pozůstalost po zemřelém Jiřím Malívským mezi manželkou Annou a dětmi Benjaminem Vavřincem a Dorotou Barborou, dále Magdalenou Ludmilou Peroltovou, Alžbětou Barborou Švobovou a Fabiánem Šebestiánem Malívským. Pozůstalá manželka Anna ujímá dům Kořenský. V roce 1679 prodávají dům „slove Kořenský“ nápadníci po Anně Malívské, urozená Dorota Kahabková z Prahy a Mandalena Peroltová z královského města Sušice,  Jiřímu Camillusovi rodáku z Domažlic za 400 kop. Dům ležící mezi domy Jana Kmocha a Voršily Heritesové. Jiří Camill působil jako radní písař. V roce 1724 prodává Jiřík Camill dům Františkovi Segovi, Alžbětě manželce a zároveň dceři své za 400 kop, ležící mezi domy Václava Heritesa a Linharta Tillera. Jiřík Camill s manželkou si vymiňují do své smrti světnici, stodolu, podkroví pro píci, marštal pro dobytek hovězí, též drobný a chalupu se zahradou na předměstí. Františku Segovi, dále postupují parkán při témž domě,  pole u Lorety a louku u Bílé vody. V roce 1762 prodává ovdovělá Alžběta Segová dům várečný na rynku, spolu se stodolou a parkánem Jiřímu Poloufovi z Hartmanic za 560 zlatých. V roce 1771, byl Jan Polouf obvyněn, že dováží do města společně s Josefem Kohoutem a jeho synem cizí maso na úkor horažďovických řezníků. Jeho manželka Zuzana byla v roce 1782 vyslýchána v příčině žida Šalamouna Izáka obviněného z pašování. V roce 1801 prodáván dům právovárečný Zuzany Poloufové ve veřejné aukci Josefu Rábskému za 1799 zlatých 59 grošů.

Dům čp 13. současný stav (2015)

Dům čp. 13 krátce před zbořením v roce 1958. Součástí fasády byla i nástěnná malba umístěná ve štukovém profilovém rámu s motivem anděla strážce z 18. století, archiv městského muzea

Erb Kořenských z Terešova, prvních doložených majitelů domu, Erbovník z archivu Vratislavů z Mitrovic z konce 17. století.

Dům čp. 14

V roce 1619 náleží dům Cypryánu Mylnerovi. V roce 1606 byl purkmistrem, v roce 1622 je uveden jako radní. V  roce 1619 je dům zmiňován v souvislosti s přidělením kmenů na stavbu jeho shořelého domu po velikém požáru města způsobeném drancováním vojsk generála Bonaventury Buquoye. Na opravu domu mu bylo přiděleno obcí 40 kmenů na krov. Po jeho smrti došlo v roce 1625 k právnímu napadení pozůstalosti mezi manželkou zesnulého Cypryána Mylnera Markétou a její dcerou Kateřinou provdanou Kryspachovou. Dcera si stěžuje, že jí bylo z dědického podílu přisouzeno jen pole, chmelnice a jedna kráva. Zatím co matka její dostala přes polovici všeho dědictví. V roce 1634 náleží dům Janovi Heritesovi, tohoto roku je uváděn také jako cechmistr řeznického cechu. V roce 1627 měl potíže s vrchností, protože odmítal přistoupit na katolickou víru. Z rekatolizačních důvodů došlo v roce 1636 k prohlídce domů měšťanů, aby se zjistilo, jaké knihy přechovávají, respektive jsou-li mezi nimi také knihy nekatolické. U Jana Malkovského nalezeny knihy: „Bible Melantrychova, Postylla připsaná Jeho Milosti panu z Rožmberka, Pasional, Kancionál Český, Písně roční, Herbář – německá a česká kniha, Lékařská psaná kniha“. V roce 1628 mu byly postoupeny vrchností dvě místa masných krámů po zemřelém Floriánovi Malkovském. V roce 1654 je uváděn v Berní rule jako řezník, vlastní 53 strychů (korců) polí, 2 koně, 3 krávy, 1 jalovici, 28 ovcí a 7 sviní. V roce 1681 přechází dům Jana Heritesa na manželku Voršilu Heritesovou. V rámci pozůstalosti po Janu Heritesovi rozděleny zbývající pole a louky mezi Voršilu Heritesovou, sourozence Jana, Václava, Zuzanu, Floriána, Ondřeje a Ludmilu, provdanou za Matěje Rábského. V roce 1697 postupuje Voršila Heritesová dům ležící mezi domy Jiřího Camilla a Magdaleny Šípkové svému synovi Václavovi Heritesovi v sumě 300 zlatých. Součástí prodeje je i krám masný. Přitom si Voršila Heritesová vymiňuje dožití v tomto domě. Peníze z prodeje jsou rozděleny mezi Voršilu Heritesovou, Ludmilu, Zuzanu provdanou Kramaříkovou a dále mezi bratry Floriána, Ondřeje a Václava Heritesy. V roce 1740 sepisuje Václav Herites poslední vůli. Dům situovaný v rynku mezi domy Františka Segy a Karla Korvína prodává svému zeti Ignáci Segovi, měštěnínu a bývalému radnímu, manželce Ludmile za 250 zlatých. Díl z dědictví náležející Floriánovi Heritesovi toho času „emeritirovaného faráře Chotětovského“ přechází na ostatní jeho sourozence.  2. srpna 1746 v 9 hodin dopoledne vypukl v této části města požár a vyhořel celý blok domů až k Červené bráně, včetně domu Ignáce Segy. Shořela střecha a polovic domu. V roce 1766 sepisuje Ignác Sega poslední vůli, dům várečný postupuje dcerám Kateřině a Ludmile, součástí převodu je kotel na pálení, potažní dobytek, vše v ceně 400 zlatých. K loretánské kapli odkázáno 100 zlatých, kostelu sv. Martina v Hošticích 100 zlatých, chrámu páně v Nezamyslicích 100 zlatých. Nejmladší dceři Kateřině odevzdává krám masný. V roce 1767 prodává dům várečný v městě Kateřina Segová  měšťanu a spoluradnímu Matěji Heritesovi za 400 zlatých. Dům ležící mezi domy Karla Korvína a Jiřího Poloufa. Sočástí prodeje je rovněž kovaný vůz na voly, řetěz, sekyra, motyka, nákolesník a senný provaz. V roce 1772 se majitelem domu bývalého Segovského stává Kašpar Nigrin a manželka Barbora, poté co si směnili dům s Janem Matznerem. Jemu postupují svůj dům na předměstí mezi domy Vojtěcha Kollera a Josefa Růžičky. Zato je Kašparu Nigrinovi postoupen dům várečný ve městě na rynku mezi domy Karla Korvína a Jiřího Poloufa. Karlu Nigrinovi bude přidán rozdíl cen nemovitostí 250 zlatých. V roce 1799 prodává dům a při něm stodolu Kašpar Nigrin Janu Václavu Korvínovi a Barboře manželce za 1489 zlatých. V roce 1800 prodává dům várečný v městě obratem Jan Korvín s manželkou Barborou Karlu Jandovi a manželce Josefě za 1720 zlatých. V roce 1808 prodává dům Karel Janda Janu Gotthardovi. V roce 1826 prodává dům Jan Gotthard s manželkou Františkou Františku Pascherovi za 400 zlatých.

Současný stav (2015)

Stav objektu z konce 19. století, objekt má ještě hrotité pozdně-gotické ostění vstupní brány. Archiv městského muzea

Dům čp 15

Původně stávaly na místě dnešního domu čp 15 dva domy. Do náměstí dům Šestákovský, v ulici směrem k Červené bráně dům Jakuba Královského. V roce 1617 kupuje dům nárožní, slove Šestákovský Martin Malkovský od Jana Laubského za 140 kop. Do roku 1622 vyplaceno 80 kop. Ostatních 60 kop díky požáru v roce 1619 sníženo z každoročních splátek místo 20 kop na 12 kop do vyplacení celé sumy. „Poněvadž dům skrze oheň k snížení a vypálení přišel“. Škody způsobené požárem byly odhadnuty na 1100 kop, na opravu krovu mu přiděleno obcí 40 kmenů dřeva. V roce 1622 byl tento shora uvedený zápis opětně vložen do nových městských knih poté, co předchozí knihy při velkém ohni shořely. Nemovitost byla zcela zaplacena v roce 1627. V tomto roce je uváděn jako majitel domu jeho bratr Daniel Malkovský, je uváděn jako písař důchodní. V roce 1634 zastává funkci hejtmana panství vrchnosti Františka Karla Matyáše ze Šternberka. Z jeho hejtmanského působení řeší mord, kterého se měli dopustit Jan Vyklouz a Jiřík Kus, „nad jedním pacholkem Markytandským bezbožně vykonali, k čemuž takový mordýři v místě radním k tomuž mordu se přiznali“. Z rekatolizačních důvodů došlo v roce 1636 k prohlídce domů měšťanů, aby se zjistilo, jaké knihy přechovávají, respektive jsou-li mezi nimi také knihy nekatolické. U Daniela Malkovského nalezeny knihy: Kniha astronomická Česká, při ní kronika Turecká, nějaké války kronika, Vita sanctorum, Písně katolické, ofěrum B. Marie Virginie, knížka Česká katolická, Motlitby katolické, Postila katolická, Nový zákon. V roce 1646 získává dům po nebožtíkovi Danielovi Malkovském syn Jan Jakub za 400 kop. Jeho bratr Florián Pavel získává dvůr na předměstí, v zahradách slove Floriánovský za 120 kop. V rámci pozůstalosti a podělení mezi děti Jana Jakuba, Floriána Pavla, Evu Annu a manželku Mandalenu nařízeno, aby každoročně ve čtvrtou neděli postní jeho manželka „Chleba po dvou stryších aby napécti dala a lidem chudým rozdala, aby se tak každoročně za jeho živobytí činilo“. K domu náležela sladovna směrem k Červené bráně. Dále je předmětem prodeje dvůr s chalupou, stodolou a zahradou „až k říčce při zahradě Doroty Nožířky“, rovněž pole u hoštických lesů, veškeré svršky, nábytky domovní, osení, obilí na zrně, v stodole nemlácené obilí a slámu, dobytek ovčí, krávy a klisny. Poslední vůle sepsána před purkmistrem Janem Heritesem a radními Václavem Chmele, Janem Rábským a Václavem Pangrácem Kozelským, písařem radním. V roce 1646 směňuje dům slove Šestákovský se sladovnou Jiří Malívský primátor s Janem Malkovským, majitelem sousedního domu s doplatkem 150 kop. Dům ležící mezi domy Jana Heritesa a domem „slove U brány a již nyní Jana Malkovského strany druhé“. Jan Malkovský postupuje svůj dům obratem „ale však spálený na větším díle nevystavěný, což hřebem přibito a hlínou zamazáno i skla v světnicích zanechati, zámky u dveří s klíčemi a vše což k tomu zapotřebí“ Jiřímu Malívskému. V roce 1646 předkládá Jiří Malívský radním rejstřík, co jsou mu dlužni za nakoupené koření pro kuchyni v minulém roce 1645. K tomu uvedeno, že kupoval ještě tři šíny železa. V roce 1656 kupuje dům slove Šestákovský Fridrich Ernest Svob a Alžběta Barbora manželka od Anny Malívské, pozůstalé vdovy po Jiřím Malívským za 500 zlatých. Dům leží mezi domy Jana Heritese primátora a domem Pavla Boudy strany druhé na rohu ležící se sladovnou , hvozdem a vším příslušenstvím.  V roce 1657 je Fridrich Ernest Svob uváděn jako rychtář, je zmíněn v souvislosti s Alžbětou, dcerou po zemřelém Vítovi Lhenickém, kteří byli v podnájmu v tomto domě. V roce 1677 kupuje dům slove Svobovský Václav Šípek s manželkou Mandalenou. V místě radním jim čten dopis od vrchnosti Václava Vojtěcha ze Šternberka z 20 srpna 1676 aby byl Šalamoun žid vykázán z domu, který předtím koupil od Alžběty Svobové „a aby týž dům zase křesťanem osazen byl“ s poručením aby týž úřad Václavovi Šípkovi dům knihami městskými stvrzen byl. Dům ležící mezi domy Václava Stehlíka a Jana Heritesa. Dům Václavovi Šípkovi prodán za 320 kop. Přičemž Šalamoun žid, koníř, dostane skrze hejtmana panství Jana Ludvíka Jilemnického 100 kop. Dále 50 kop Jiří Camillus k ruce sirotkům Svobovských.

V roce 1701 Magdalena Šípková postupuje svému synu Matějovi Korvínovi dům svůj Svobovský s tím, že musí zaplatit Matěj Korvín dluh Janovi Šípkovi do Měst Pražských „a jí některým penízem založil“. V roce 1703 zaplaceno Matěji Korvínovi ¼ sudu piva za to, že přepisoval obecní privilegia. V roce 1733 prodáván dům nárožní od někdy měštěnína a spoluradního  Matěje Korvína svému bratru Karlovi Korvínovi. Dům leží mezi domy Václava Heritesa a naproti domu Boudovského přes ulici, dále je předmětem prodeje zahrada vedle podmezského jezu celkem za 400 zlatých. Jejich matka Mařena znovu provdaná Balíčková si vymiňuje dožití v tomto domě. 2. srpna 1746 v 9 hodin dopoledne vypukl v této části města požár a vyhořel celý blok domů až k Červené bráně, včetně domu Karla Korvína. V roce 1745 prodává Magdalena Balíčková, ovdovělá Korvínová, Matějovi Korvínovi. Dědictví se dále týká syna Jakuba Václava Korvína toho času při Arcibiskupské konsistoři v Praze, a třetího syna Antonína Korvína, faráře v Protivíně.  U Jakuba Korvína, činného při Arcibiskupské kanceláři v Praze máme zachovalý jeho dopis odeslaný městské radě v Horažďovicích z roku 1729. Reaguje na dopis horažďovických radních, kde si stěžují na svého faráře Matznera. V kostele sv. Petra a Pavla dal totiž odstranit vyvýšený renesanční náhrobek z modrého mramoru jezuity Václava Švihovského, který zemřel v roce 1608. Jakub Korvín v listě popisuje „Památky pak takovejch rodů zachováni býti mají a takovejch rodů památek a zachování  královský místodržící na všechen způsob hájí“ . Náhrobek se bohužel do dnešních dnů nezachoval. V roce 1774 převádí Karel Korvín dům várečný v městě na rynku na svého syna Jana za 500 zlatých. Dům leží vedle domu Kiesweterovského. U tohoto zápisu v městské knize připsáno, že dům připadl Johanně Stropnické rozené Korvínové (19. Století)

Dům slove u Veliké brány, dnes součást nárožního domu (papírnictví, hodinářství)

V roce 1619 náleží dům Jakubovi Královskému, v roce 1622 uváděn jako radní. V roce 1628 kupuje dům „po dobré paměti Dorotě Královské  od obce k záduší pro chudé lidi odkázaný“ Jiřík Malívský trubač s Annou manželkou, dům ležící při samé bráně hořejší z jedné a domu Daniele Malkovského (nárožní, lékárna) strany druhé. Prodej učiněn s povolením celé obce na přímluvu regenta, rytíře Karla Plotha z Konařin za částku 500 kop. V roce 1629 z těchto peněz zaplacen závdavek 115 kop Albrechtu zvonaři od slívání zvonu.  Z peněz odváděných obci za prodej má se opravit špitál „při kostele sv. Petra a Pavla, kdež prve byl a kterýž jest ohněm zkažený, pro chudé lidi, aby v něm přebývali zase vystavěti dáti mají“. V roce 1646 směňuje dům slove U brány s doplatkem 150 kop Jiří Malívský primátor s Janem Malkovským. V roce 1656 je jako majitel domu uváděn Pavel Bouda, jak se dostal dům do jeho vlastnictví nezjištěno. V roce 1662 Prodává dům Pavel Bouda Jakubovi Špitálskému za 245 zlatých . Dům ležící v městě mezi domy Fridricha Švoba a bránou městskou. V roce 1663 prodává dům obratem Jakub Špitálský Václavu Stehlíkovi, zeti svému a Kateřině dceři za 245 zlatých. V roce 1718 převádí Kateřina Stehlíková dům na svoji dceru Dorotu. V roce 1736 převádí Dorota Stehlíková provdaná  Steglová dům na svého manžela Bartoloměje Stegla, dům zdědila po svých rodičích, ležící mezi domy Korvínovském a brány městské velké strany druhé. V roce 1764 odkazuje v pozůstalosti Dorota Steglová finanční částku 200 zlatých ve prospěch kostela sv. Jana Křtitele, minoritskému klášteru a kapli sv. Anny. V roce 1777 prodává dům Kateřina Šlechtová svému synu Martinovi. Ten jej obratem v roce 1779 prodává Josefu Korvínovi.

Zaměření domu na stabilním katastru města Horažďovic z roku 1837, černě ohraničené objekty z roku 1837, bíle ohraničený objekt – současný stav

Průčelí nárožního domu na vedutě Jana Willenberga z roku 1602. Objekt má na střeše výraznou věžičku s korouhvičkou. Vpravo od tohoto domu patrný atikový renesanční štít dnes hotelu Zlatý jelen.

Rekonstrukce podoby obou domů s použitím veduty Jana Willenberga z roku 1602  a plánu stabilního katastru z roku 1837

Snímek z roku 1906, foto z archivu městského muzea

Současný stav objektu (2015)

Červená brána

Nazývaná též Pražská brána, protože byla orientována v rámci městského opevnění směrem k Praze, Nejstarší a nejdéle užívané pojmenování bylo ale Veliká brána. Je druhou nejstarší zachovalou městskou branou v Čechách. Časově by se dal její vznik spojit s písemnou zmínkou o lámání příkopů kolem nově zakládaného města v roce 1279. Za nejstarší dochovanou městkou bránu v Čechách je považována Pražská brána v Kouřimi s datováním kolem roku 1270. Součástí horažďovické brány byl též barbakán, tedy pětiboké předsunuté opevnění, Celá brána včetně mostku s výklenkovou kapličkou sv. Jana Nepomuckého ležící mezi bránou a barbakánem je patrná na plánech uložených v městském muzeu v Horažďovicích z poloviny 19. století. Vladislav Razím ve svém pojednání o fortifikaci města Horažďovic uvádí, že by kamenické prvky užité na Červené bráně mohli mít svůj původ u královské stavební hutě činné na královských hradech Zvíkov a Písek. Na Zvíkově je Bavor ze Strakonic zmíněn jako purkrabí v roce 1253 mohl si tak zmíněnou stavební huť na budování města zapůjčit. V roce 1592 odprodává horažďovická vrchnost Karel Švihovský z Rýzmberka radním dům uvnitř brány. Převod byl stvrzen pergamenovou listinou opatřenou pečetěmi. V roce 1596 nařizuje Teobald Švihovský ve svých artikulích aby „zdi městské, brány, bašty, parkány i jiné věci obecní aby se opravovaly a pokrývati daly, na snížení nepřivozovaly,  ale raději ku pochvale den ode dne zvelebovaly pod pokutou 20 kop“. Na perokresbě Jana Willenberga z roku 1602 jsou vidět střechy brány a přilehlého barbakánu včetně hrázdění. Hrázdění, technika dřevěné trámové konstrukce vyplněna omítkou je pak rovněž zřejmé na dalších městských baštách a bráně zvané Dolejší. Jedná se o pozdně-gotickou přestavbu opevnění provedenou Půtou Švihovským z Rýzmberka kolem roku 1500. Hrázdění hojně užíval i na svém nedalekém hradu Rabí. Brána byla 22. června 1619 vypálena spolu s městem vojsky generála Bonaventury Buquoye. Při pravidelných trzích byli k městským branám voleni členové cechů za žoldnéře, dohlížející na pořádek. Například o svatohavelském jarmarku v roce 1664 hlídali u Veliké brány Jakub Kvilda, Jiří Slavík, Ludvík Jaroš a Václav Vojata. Dům uvnitř brány obec pronajímala. V roce 1707 byl stanoven nájem v bráně zámečníku Janu Cymbergerovi. V roce 1708 žádá obec  Václav Zahrádecký, „aby mu byl prodán příbytek neb werštat zámečnický v Velký bráně“. V roce 1719 žádá o pronájem verštatu zámečnického v bráně František Michael Čížkovský, radní mu svolili, ale má posečkat dva týdny, než se předchozí vystěhuje. V roce 1721 žádá o odprodej domku v bráně „kde zámečník zůstává“ Václav Beneš. V témže roce byl učiněn kontrakt s malířem Františkem Ludvíkem za vymalování svatého Vavřince a svatého Floriána na Červené bráně a zaplaceno mu 15 zlatých. Následně byly malby vysvěceny. Malíř František Ludvík, rodák s Police nad Metují zřejmě v bráně nějaký čas bydlel, protože v roce 1740 prodává s vědomím a vůlí celého magistrátu příbytek „situovaný ve Veliký bráně mezi městskýma zdima spolu i s kouskem parkánu až k první baště“ Kristiánu Fiedlerovi za 100 zlatých rýnských. Přičemž Kristián Fiedler má na svůj náklad udržovat „svrchu zeď, na který krov stojí“, přilehlé městské zdi a parkány má spravovat obec. Je dále povinen platit z příbytku kontribuce a musí tolerovat průchod domem a přilehlým parkánem  majitelům sousedního parkánu Krimovského. Kupující si může udělat malý verštat (dílnu) s malou stříškou a komínem v přilehlé baště. V roce 1765 prodává příbytek situovaný ve Veliké bráně Kristián Fiedler  svému synovi Kristiánovi Fiedlerovi za 220 zlatých. V roce 1778 postupuje Kristián Fiedler příbytek v Červené bráně i s parkánem před branou až po první baštu za 45 zlatých Petrovi  Fielderovi.  V roce 1798 postupuje dům čp 9 v „Hořejší bráně“ Petr a Anežka Fiedlerovi Tomášovi Lanie za 449 zlatých. V roce 1803 jej Tomáš Lanie prodává Emanuelu Butovi ze Strakonic za 1129 zlatých. V roce 1807 jej kupuje František Dušek. Na místě vývěsních skříněk při bráně stávala původně výklenková kaplička sv. Jana Nepomuckého, jak je zřejmé na přiložené perokresbě z roku 1860. Pochází z roku 1728. Na kapli sv. Jana nepomuckého odkázal Josef Schmidt 30 zlatých k ruce faráře Matznera. Následně se připomíná malíř František Ludvík, že chce barevně vymalovat sochu svatého Jana Nepomuckého do váklenku kaple. To mu potvrzeno radními s tím, že má vymalování dřevěné sochy financovat farář Matzner z peněz Anny Segové. Farář nadále nemá nad sochou žádné vlastnické právo. Červená brána je v původní barevnosti vyobrazena na vedutě ve velkém sále horažďovického zámku. Vyobrazení představuje francouzská vojska plundrující město v květnu roku 1742. Veduta tak vznikla krátce po tomto datu.

Výřez z plánů – zaměření Červené brány a přilehlého barbakánu z poloviny 19. století, Městské muzeum Horažďovice

Perokresba červené brány z doby před rokem 1860. V tomto roce byla otištěna v knize Der Böhmerwald, Josef Wenzig, Johann Krejčí, Prag 1860, vlevo patrná kaplička sv. Jana Nepomuckého

Hmotová rekonstrukce Červené brány a přilehlého barbakánu po pozdně-gotické přestavbě Půtou Švihovským z Rýzmberka.  Čtyřhranné bašty byly opatřeny rovněž hrázděním, které se rozpadalo již v průběhu 16. století. Veduta Jana Willenberga z roku 1602 jich zaznamenala ještě několik funkčních.

Dům čp 18. Zlatý Jelen

V roce 1548 je postoupen dům od Matouše Vlacha Janu Houškovi pro dluh 29 kop míšeňských. Do pohledávky byl zainteresován i jistý Thoman ze Strakonic. V roce 1589 vyženil dům Jakub Hollar, když si bral Kateřinu, dceru Jana Haušky, předchozího majitele tohoto domu. Zřejmě již v této době zde byla hospoda. (Bratr Jakuba Hollara Jan se odstěhoval z Horažďovic v roce 1589 do Prahy, kde se mu narodil v roce 1607 známý umělec Václav Hollar.) V roce 1619 se stěhuje také Jakub Hollar do Prahy (nobilitován se svým bratrem Janem Hollarem od císaře Rudolfa II. v roce 1600 a udělen predikát „Z Práchně“). Ve své závěti převádí Jakub Hollar dům řečený Houškovský na svého jediného syna Jana Jiřího Hollara. Ten získává ještě další domy „Benediktovský“ a „Hostkovský“, dále mlýn Drndovský, pole, louky, chmelnici ležící při cestě na Svaté Pole a veškerý další majetek, který Jakub Hollar zdědil po svých rodičích. Hollarovský dům na náměstí je patrný na vedutě Jana Willenberga z roku 1602. Má bohatý renesanční atikový štít. Podobný lze spatřit na budově městského muzea v Sušici, tvarově nejblíže je podobný atikový štít na budově muzea v Prachaticích. V roce 1619 je zmiňován dům v souvislosti s přidělením kmenů na stavbu jeho shořelého domu po velikém požáru města způsobeném drancováním vojsk generála Bonaventury Buquoye. Na opravu domu mu bylo přičleněno obcí 40 kmenů na krov. Zřejmě po tomto požáru ztratil dům svoji bohatou výzdobu. Jan Jiří Hollar byl členem soukenického cechu, zastával rovněž rozličné úřady při městě. V roce 1638 dle závěti Jana Jiřího Hollara přechází dům na manželku Zuzanu a děti Jana, Žofii a Kateřinu. Do kostela svatých Petra a Pavla odkazuje na opravu oltáře sv. Mikuláše v tomto kostele každoročně 1 kopu po dobu 5 let. V roce 1645 Došlo k přátelskému porovnání mezi Zuzanou pozůstalou manželkou Jana Jiřího Hollara, opět provdanou za hejtmana panství Horažďovic Daniele Táborského a mezi její dcerou Kateřinou provdanou za Krištofa Trenského. Dům je oceněn na 500 kop a je uváděn jen jako případný prodej. Po smrti Zuzany Táborské v roce 1668 zůstává dům v držení Daniele Táborského. Pro rozsáhlé dluhy (nezaplacené obilí a vlna) a také podezření z „neřádného obcování s Kateřinou Kryspachovou“ v roce 1679 zabaven majetek vrchností. Václav Vojtěch ze Šternberka prodává v roce 1679  dům nárožní se vším příslušenstvím, jak předtím užíval Daniel Táborský,  „od starodávna Hollarovský“ Samuelovi Budeciovi (polatinštěné příjmení Bouda), Juditě manželce za 400 kop. Součástí prodeje je šenk „zámeckého“ piva v tomto domě, který zde již byl provozován. Dům je nadále na dobu tří let od podpisu kupní smlouvy oproštěn od ubytovávání vojáků. Ještě téhož roku převádí kšaftem Samuel Budecius, šafář, dům Hollarovský  na svoji ženu Juditu a dcery Barboru, Ančičku a Juditku. Protože je ale na domě dluh ještě 250 kop, mají za úkol jeho synové přispět na splacení domu, pokud se bude prodávat jejich druhý dům nárožní (Boudovský) čp 81 u Dolejší brány. Dále převádí na manželku dvůr na předměstí. Stodolu na obilí mají děti užívat společně. Dům dolejší čp. 81 převádí Daniel Budecius na své syny Karla, Norberta, Daniela, Floriána Ignáce a Samuela. Dále poroučí vždy na den svatého Martina vydávat chudým lidem almužnu „totiž rohačky, což i za živobytí svého jsem zachovával“. Tato výminka však není povinná „k zachovávání nezavazuji, nýbrž při jejich dobré, líbezné devoti zanechávám dáti nebo nedáti“. Nejmladšímu synovi Samuelovi odevzdána „dědinka s paloučkem“ v Příbrami, slove K horám, kterou má otec Samuel v majetku po své matce.  Dům následně ujal Karel Budecius. V roce 1732 prodávají nápadníci po Magdaleně Budeciové dům Janovi Jiřímu Kiesweterovi a jeho manželce Magdaleně rozené Budeciusové za 800 kop. Dům ležící v rynku podle domu „Max Millerovského a přes ulici k rohu Corvinovského domu k věži brány městské se vztahující“. Dne 2. srpna 1746 vyhořel dům Jiřího Kieswetera, byl posledním vyhořelým domem s domy lemujícími severní stranu náměstí až k zámku. Dům zůstal zřejmě delší dobu po požáru neudržovaný. Následně převádí Jan Jiří Kieswetter vše na dceru Magdalenu provdanouTillerovou.  V roce 1773 odkazuje ve své závěti Magdalena Tillerová pozůstalost na své děti Jana, Václava, Mariánu provdanou Kauckou a Annu provdanou Fuxovou. Janovi, synu nejmladšímu odkazuje dům várečný, nárožní na rynku „po nastalém ohni velmi zpustlý“ za 600 zlatých. Obratem přenechává Jan svému bratrovi Václavovi dům na rynku a za to získá dům várečný ležící v městě vedle domu Kašpara Markraba. V roce 1800 je majitelem domu uváděn Petr Antonín Haan z Löwenbergu, ten jej prodává v roce1803 Karlu Blažkovi za 5525 zlatých. V roce 1804 proinvestoval na přestavbě objektu Karel Blažek 13.142 zlatých. Dílo prováděli Jan Klas, mistr zednický a Jan Huleš mistr tesařský. Finanční možnosti byly zřejmě nad možnostmi splácení a tak v roce 1804 prodává dům Karel Blažek Janu a Kateřině Majerových za 8100 zlatých. Dnešní pojmenování Zlatý Jelen se v archivech pro dané období nevyskytuje.

Dům na vedutě Jana Willenberga z roku 1602 s bohatým atikovým renesančním štítem

Budova muzea v Prachaticích, ukázka jak asi vypadal atikový štít dnešního hotelu Zlatý Jelen

Objekt hostince u Zlatého Jelena na fotografii z počátku 20. století, archiv Městského muzea v Horažďovicích

Současný stav objektu (r. 2016)

Dům čp 19

V roce 1619 náležel dům Adamu Aujezdeckému a Alžbětě manželce, je zmiňován v souvislosti s přidělením kmenů na stavbu jeho shořelého domu po velikém požáru města způsobeném drancováním vojsk generála Bonaventury Buquoye. Škoda na domě činila 700 kop. V roce 1606 je Adam Aujezdecký podepsán pod sporem mezi Jakubem Špalkem Štěchovským, plnomocníkem Theobalda Švihovského z Rýzmberka, vrchností Horažďovickou a sušickým prokurátorem Janem Konvářem, kdy Theobald Švihovský „odbojně ujal statek Benedikta Smolíka otce našeho“ v Horažďovicích. V této době měl dům rovněž bohatý atikový renesanční štít, podobně jako sousední Hollarovský dům. Majitelem domu je Adam Aujezdecký uváděn ještě v roce 1623. V roce 1629 je majitelem domu Jan Jabloňovský, pozůstalý syn Tobiáše Jabloňovského, někdejšího písaře radního na místě manželky Zuzany. Ta zdědila dům po svých rodičích, Adamovi Aujezdeckém. Jan Jabloňovský bydlel ale od roku 1615 v Praze a tak byl obratem dům prodán Zachariáši Hladíkovi a Martě manželce, za účasti komorníka při Deskách zemských v Praze, Jakuba Tylle. Jmenovitě prodáváno spáleniště domovní při domě Jana Jiřího Hollara  z jedné a téhož Zachariáše Hladíka domu strany druhé za 80 kop. Předmětem prodeje byla dále dědina Jabloňovská „Na Zbiroze“ za Vápenným vrchem, dále chmelnička za Červeným mlýnem jdoucí k Práchni (Rosenauerovský mlýn). Zmíněná dědina „Na Zbiroze“, která byla předešle neprávem odebraná a postoupená pánům „patres“ kláštera Archanděla Michaela, má být navrácena právoplatným dědicům, za účasti Jana Kozáka jinak Sophroniusa. V roce 1631 převádí dům, respektive spáleniště slove „Kovárna“ Zachariáš Hladík na svého syna Jakuba. „Spáleniště vzadu něco povystavený vedle téhož domu Zachariáše Hladíka a domu Jana Jiřího Hollara z Práchně strany druhé s svobodným tokem, starodávným klusem skrze zdi městské. Však s takovými zvláštními mezi nimi snesenými vejrunkami. Předně co jest koliv týž Zachariáš té kovárny k domu svému slove Kašprlíkovský (čp. 20) mu připojil a již i na těch místech něco vystavěl, poněvadž bez toho všeho na Kovárně dosti prostranný dvůr jest i místa pro chlívy nebo marštal nazbyt zůstává, počna od spilky s těmi obojími a z cihel schody a místem kdež hvozd a sladovna byla s zahradkou až do zdi městské, jakž to včecko sama zeď od sebe dělí“. Při domě Kašprlíkovském (čp. 20) není možné projíždět vozem ani „valně procházeti se nemůže“. „Tou příčinou skrze Kovárnu z rynku svobodného do nich vcházení i vycházení s jakýmkoliv nákladem vjezdu i výjezdu dobytka, hnaní i vyhánění, trusu kladení i ven vyvožování jakkoliv kdy toho potřeba byla z volnosti toliko tu na dvoře tý Kovárny při tý dělící zdi nejináč než jakoby týž plac jemu přece náležel jako i svobodné cesty k studnici a z stavení toho na rynk a z rynku do stavení prochází a projíždění pozůstavuje“. V roce 1640 stvrzuje v testamentu převod domu Zachariáš starší Hladík na syna Jakuba. Přičemž vypočítává vynaložené peníze na syna, předně 300 zlatých když pobýval v Norimberce „k řemeslu krejčovskému jsem mu na svůj groš dopomohl, na živnost 100 kop míšeňských hotových a za ně suken mu nakoupil. Spáleniště domový slove Kovárnu v rynku, místě příhodném ležící na můj náklad postavený…k dědičnému užívání odevzdal“. V roce 1636 uveden Jakub Hladík jako rychtář městský, v roce 1647 jako hejtman panství Horažďovic. V roce 1662 sepisuje Jakub Hladík poslední vůli. Dům přechází na dceru Mandalenu Hladíkovou za 280 zlatých. Ta na sebe zároveň přejímá i část dluhů po své matce, jmenovitě musí vydat peníze Matěji židu a Lídě židovce, 2 strychy pšenice Její Milosti Paní do Kalenic, Anně Malívské 15 strychů žita a 1 strych ječmene. Mandalena Hladíková se následně provdala za Bartoloměje Segu, a ten se tak stává spolumajitelem domu.  V roce 1694 sepisuje poslední vůli. Na počátku textu uvádí „duši mou hříšnou …odevzdávám stvořiteli …a obzvláštnímu patronu jména mého, svatému Bartoloměji“, dále uvádí, že si přeje být pohřben v kostele sv. Jana Křtitele. Za poručnici ustanovuje druhou svou manželku Alžbětu. Veškeré jmění bude převedeno na děti Antonína, Františka, Jana a Alžbětu, děti z prvního manželství a Filipa, Ludmilu, Annu Marii a Rozinu z druhého manželství. Dále uvádí, že dům, který mu po svatbě připadl za 200 zlatých „dost sice zpustlý“ nákladem svým vystavěl. Svého syna Jana nechal vyučit pekařem a koupil mu dům Beranovský, při kterém nechal vystavět pekárnu. Stodolu u kostela sv. Jana, kterou postavil, odkazuje manželce Alžbětě, stejně tak „něco nábytečku všelijakého a domovních potřeb, obzvláště podušky a cínové a jiné nádobí“. V roce 1695 přechází dům ležící mezi domem Mařeny Benetkové a Karla Boudy z Bartoloměje Segy na Alžbětu Segovou za částku 600 zlatých, dále dvůr na předměstí, ležící při pastuškách obecních za 260 zlatých. Dům ujímá Rozina Segová, dcera Bartoloměje Segy z druhého manželství. Ta si vzala Maxmiliána Müllera, na kterého dům včetně polí a chmelničky v roce 1710 přechází. V roce 1733 si směňují domy Maxmilián Müller s Václavem Jiříčkem. Maxmilián Müller převádí svůj dům ležící mezi domy Kiswetterovským a Valkerovským na Václava Jiříčka. Ten postupuje obratem svůj dům na předměstí „s malým krámečkem podle něho“. Müllerovi bude doplacen rozdíl nemovitostí 250 zlatých. V roce 1766 převádí Václav Jiříček svůj dům nezávadný, várečný na dceru Rosinu a jejího manžela Josefa Hovorku. Dům leží mezi domy Jiřího Kieswetera a Jakuba Pastejříka strany druhé za 775 zlatých. K tomu parkán „ve valech městských“ proti domu Antonína Eliáše. A dále půl louky „Na březovej pod lesem“. V roce 1785 prodává dům Josef Hovorka s manželkou Rosinou Josefovi Budeciovi a manželce Anně. Dům ležící v rynku mezi domem Haanovým a  Josefa Pastejříka za 870 zlatých. V roce 1805 postupuje dům várečný v rynku Josef Budecius svému synovi Vojtěchovi. V roce 1827 pronajímá dům Vojtěch Budecius své sestře Anně provdané Schötzlové.

Podoba domu s bohatým atikovým renesančním štítem na kresbě Jana Willenberga z roku 1602

Barokní podobu vtiskl domu Bartoloměj Sega ve druhé polovině 17. století, zbořen v roce 1911

Novostavba historizujícího domu s bohatou štukovou výzdobou se sídlem Okresní záložny hospodářské

Současný stav, radikální, nešťastná přestavba domu v období komunismu, kdy byl odstraněn středový arkýř a zničena výzdoba fasády (r. 2016)

Dům čp. 20

Do roku 1572 byl majitelem domu Ondřej Purkhammer z Aurazu a na Horažďovicích. Zmíněného roku kupuje dům řečený Šlosarovský  od Ondřeje Purkhammera  Martin Kocián.  Ten prodává dům obratem Kašparu Marxovi, řečenému Kašprlík. Kašpar Marx se přistěhoval z Bavor v roce 1581, kdy byl přijat pod jurusdikci města. V roce 1608 prodán dům Kašprlíkovský po nebožtíkovi Kašparu Marxovi Jakubovi Hollarovi za 300 kop. Jako poručník nezletilých sirotků Kašpara Marxe je uveden v roce 1609 Ondřej Konvář. V roce 1610 prodává dům obratem Jakub Hollar  Zachariášovi Hladíkovi a Martě manželce se svobodnou stokou a tokem vody se vším příslušenstvím za 350 kop.  „Příbytek vypálen v roce 1619 od lidu vojenského…všechny věci jim sirotkům Kašprlíkovským (po Kašparu Marxovi) shořeli“. O zápis do nově založené městské knihy po předešlé shořelé požádaly syn Jan mladší Marx, který se odstěhoval do Volyně a jeho sestry Apolena a Anna v roce 1623. Na domě ležící mezi domy Pavla Zlatníka a Adama Aujezdeckého zůstává v době zápisu nedoplacených 81 kop.  V roce 1640 stvrzuje v testamentu převod domu Kašprlíkovského,  Zachariáš starší Hladík na dceru Marii a jejího manžela Jiřího Millera mladšího, barvíře. V roce 1643 ale nakonec převádí a městskými knihami zapisuje Zachariáš Hladík dům, slove Kašprlíkovský a dvůr na předměstí řečený Jafetovský, na svého syna Jakuba a manželku jeho Alžbětu. V Berní rule z roku 1654 je jako majitel domu uvedena Alžběta Hladíková, hospodařila na úctyhodných 92 stryších polí (nejvíce ze všech horažďovických měšťanů) chovala 4 koně, 4 krávy, 1 jalovici, 40 ovcí a 8 sviní. Alžběta Hladíková odprodává v roce 1668 Bartoloměji Segovi „zahrádku a spáleniště od domu Kašprlíkovského, kdež někdy od starodávna sladovna bejvala a k domu Na kovárně předešle to náleželo“ z druhé strany domu Zikmunda Wittmana truhláře za 21 kop, 7 grošů.  V roce 1677 prodán dům po nebožce Alžbětě Hladíkové slove Kašperlíkovský Vojtěchovi Benetkovi, Mařeně manželce rozené Hladíkové za 220 kop. Dům prodávají nápadníci Zachariáš Hladík, Bartoloměj Sega a Mařena Benetková (sestra Zachariáše Hladíka) „podle přátelského bratrského mezi nima prostředkování“. V roce 1666 píše Václav Benetka, „na ten čas rektor strakonický“ radním do Horažďovic že nemůže nastoupit do jejich školy, ale že navrhuje za sebe svého bratra Vojtěcha. Onen Vojtěch Benetka byl hejtmanem horažďovické vrchnosti Václava Vojtěcha ze Šternberka. Z jeho korespondence uložené v Archivu Národního muzea se zachoval dopis z roku 1690, kdy píše od rybníka ve Smrkovci „dnes lovím rybník smrkovský, je v něm dosti pěkná ryba, seděl toliko dvě horka“ (dvě léta) dále uvádí, že „v městě Horažďovicích tuze děti stonají na neštovice a několik na ně umřelozedníci v zámku ještě pracují (stavba budovy dnešní knihovny) ale již letos nevyženou zdi, aby se mohl krov postaviti, jinší hospodářství buď Bohu chvála všechno dobře stojí“. Mařena Benetková, vdova po Vojtěchu Benetkovi převádí pozůstalost v roce 1713 na pět vnuků. Předně prodává dům v městě vedle domu magistra Jezovity Filipa Segy a vdovy Zuzany Wittmanové, vdovy strany druhé Ventzlovi Benetkovi, Ernestovi půl dvoru a spodní zahrádky se stodůlkou proti klášteru sv. Michala. Vnučce Dorotce „od bílých šatů i jinších po její paní Mateři i podušky“. Lebl žid má v domě pronajaté dva sklepy, ze kterých platí každoročně 10 kop. V roce 1722 kupuje dům slove Benetkovský od Václava Benetky Antonín Walker felčar za 230 zlatých. Dům ležící naproti domu radnímu, při domě Segovském a nyní pana Maxmiliána Müllera z jedné a při domě paní Zuzany Wittmanové strany druhé. Antonín Walker složil ihned 100 zlatých. K tomu přejal na sebe dluhy po Mařeně Benetkové, zejména 103 kop židovce Terezii Leblinové. V roce 1747 prodává Antonín Walker dům Janu Malkovskému, „obojími měštěníny a radními svobodného města Horažďovic“. Dům od starodávna Benetkovský koupen k ruce Magdaleny Steherové a jejímu manželu Josefovi Felixi Steherovi za 325 zlatých. Dům ležící na konci rynku proti rathausu mezi domy Václava Jiříčka a domu Tomáše Fuxy. Antonín Walker si vymiňuje byt v tomto domě „ v zadnějším pokojíčku“ a jednoho sloužícího. V pronájmu jemu zůstává onen „hořejší pokoj a klenutou při něm komorou, též také ostatní komory a lochy a dolejší dva kvelby“. V roce 1760 prodává dům Felix Steher Jakubovi Pastejříkovi  za 262 zlatých. Dům váreční ležící v městě vedle domu Václava Jiříčka a Tomáše Fuxe strany druhé. V roce 1790 prodán ve veřejné aukci várečný dům Jakuba Pastejříka přes prostředníka Jana Krištofa Pöshlla Karlu Erazimovi Heritesovi za 477 zlatých. V roce 1802 prodává Karel Erazim Herites Antonínu Schollerovi dům v městě várečný mezi domy Josefa Budeciusa a vdovy Fuxové strany druhé za 840 zlatých. V roce1805 prodává Matyáš Scholler dům v městě várečný proti rathausu Janu Tornerovi, kupeckému mládenci z Velkých Lohovic v křivoklátském panství za 3200 zlatých. V roce 1807 prodává dům Jan Torner Janu Gotthardovi  za 1300 zlatých. Ve stejném roce prodává dům „v městě na rynku proti rathausu situovaný „ obratem Jan Gotthard Karlu Škrabalovi a jeho manželce Kateřině za 1620 zlatých.V roce 1814 prodává dům Karel Škrabal mistr pekařský Janu Fridmanovi za 1910 zlatých.

Vyobrazení pečeti Ondřeje Purkhamera z roku 1587, z knihy Miroslava Milce, Šlechtické pečeti, Brno 2011


Podoba domu z roku 1899, archiv Městského Muzea


Současná podoba objektu ( r. 2016)

Dům čp. 21, Ševčíkova ulice

V roce 1619 náleží dům Pavlovi Burgerovi, zlatníkovi, je zmiňován v souvislosti s přidělením kmenů na stavbu jeho shořelého domu po velikém požáru města způsobeném drancováním  vojsk generála Bonaventury Buquoye. Pavel zlatník je v roce 1590 zmíněn v zápisu, kdy kupuje zahradu „Na vohradách“ od Adama Krejčího ležící při zahradě Marka sklenáře za 16 kop. V roce 1622 dochází k porovnání mezi Annou, pozůstalou vdovou po Pavlovi Burgerovi, zlatníkovi, jejich synem Pavlem, řemesla sedlářského a dcerou Zuzanou. Pavel Burger prodává v roce 1623 dvě pole za 35 kop Tomáši Kalivodovi, protože „maje odjíti z Horažďovic vandrem po řemesle svém“. Jedno prodané pole leží za Stínadly nad polem Pavla Spolského, druhá leží pod vinicí „Jeho Milosti Páně“ (Adama ze Šternberka), Zuzaně, dceři má vydat její matka dvě peřiny, polštář a dvě podušky. Cínové nádobí má být rozděleno na váhu, dále získává pole u Stínadel řečené klínec Blažkovský, pole pod vinicí a k tomu 10 kop z domu Troffimovského. Dům, stodola, svršky a nábytek zůstává v majetku Anny Zlatníkové. „Na potvrzení toho Pavel Burger na památku dítkám Anny Zlatníkové trošku stříbrných a kamýnků pulerovaných něco daroval“. Následně se dostala Anna Zlatníková do dluhů. V roce 1622 dlužila 70 kop Janu Smolíkovi, a protože neměla čím dluh splatit, nabídla mu ke koupi vlastní dům. Jan Smolík se nakonec spokojil s vyplacením 27 kop. V roce 1629 dlužila Anna Zlatníková Jiříkovi Pokornému 21 kop, v této ceně mu postoupila obilí ze svých polí. V témže roce prodává půl louky ležící za Stráží (Loretou) u Bílé vody Foltýnovi Hernychovi za 21 kop. V roce 1630 dlužila Janovi Protivínskému 27 kop. V roce 1644 žádá Zikmund Widtman o přijetí pod jurisdikci města, zaručují se za něj Jakub Arnošt a Jan Netvík. Následně získává tento dům, když si vzal za manželku Zuzanu, pozůstalou dceru po Pavlovi Burgerovi, zlatníku. Ještě téhož roku žádá Zikmund Wittman truhlář radní o nějaké dřevo z obecních lesů „pro vyzdvižení a stavění domu“. Přislíbeno mu jedno dřevo na žlab a další tři k tomu na stavbu. V Berní rule z roku 1654 jsou uvedeni jako majitelé domu sirotci „Zigmunda Widmana“, truhláře. Osívali 15 strychů polí, chovali 13 ovcí a 4 svině. V roce 1683 Sepisuje kšaft Dorota Wittmanová, ve své závěti zmiňuje předchozí písemné rozdělení majetku datovaného 7. 1. 1680 mezi děti Pavla, Jiříka a Annu. Jiřík syn nejmladší dostává dům a sestru Annu„která od pána Boha rozumu zbavena jest, aby ji neubližoval, neopouštěl, živil a šatil“. Jiřík dále získává zahrádku u kostela sv. Jana Křtitele. Stodolu při té zahradě má užívat s bratrem společně. Dále zmiňuje Dorota Wittmanová, že koupil nebožtík její muž Zikmund Wittman pro svého druhého syna Pavla dům na předměstí.  Na kšaft Doroty Wittmanové navazuje písemné vypořádání mezi bratry Jiříkem a Pavlem o tento dům ležící mezi domy Vojtěcha Benetky a Salomeny Bohdanecké. Jiřík zde slibuje, že doplatí bratrovi k výše uvedenému rozdělení ještě v penězích  20 kop. V roce 1713 náleží dům Zuzaně Wittmanové, manželce , zpráva je nepřímá a dům je zmíněn při prodeji sousední nemovitosti. V roce 1730 dochází k podělení o pole mezi nápadníky vdovy Zuzany Wittmanové mezi Rozinu Fuxovou, Barboru Vrkalovou, Annu Zbraslavskou a Annu Strakonickou, patrně jejích provdaných dcer. Dům vyženil Tomáš Fux, když si vzal za ženu dceru Zuzany Wittmanové, Rosinu. Jako majitel domu je Tomáš Fux uveden ještě v roce 1760, zpráva je nepřímá a je zmíněn při lokalizování sousedních nemovitostí.  V roce 1790 je zmíněna vdova Fuxová a dále k roku 1804 Matěj Fux s manželkou Annou.

Současná podoba objektu (r. 2016)

Dům čp. 22, Ševčíkova ulice

V roce 1619 náležel dům Anně Lalusové, je zmíněna v souvislosti s přidělením kmenů na stavbu jeho shořelého domu po velikém požáru města způsobeném drancováním  vojsk generála Bonaventury Buquoye. Na opravu domu jí bylo přiděleno 40 kmenů dřeva, škody vzniklé požárem odhadnuty na 200 kop. V roce 1632 prodává Jan Lalus, pozůstalý sirotek po Tomáši Lalusovi a Mařena manželka dům, respektive spáleniště domu ležící mezi domy Anny Zlatníkové a domem Matouše Kryspacha Jiříkovi Melicharovi a Anně manželce za 33 kop. Splátky měly být každoročně spláceny o vánočních svátcích po 4 kopách. Při zápisu splátek v roce 1637 je Jiří Malichar uveden jako Jiří Melichárek purkrabí Jeho Milosti Páně (Františka Karla Matyáše ze Šternberka). V roce 1637 je obeslán purkrabí Jiří Melichar hejtmanem panství, aby „žádný ze sousedů do lesů a rolí s ručnicemi dlouhými nechodili, kdo by se tak nezachoval a mimo zápověď dlouhých ručnic užíval, s ní v poli neb v lese zastižen byl, tedy že mu má o hlavu stlučena býti“. Z neznámého důvodu ale Jiří Melichar přišel o dům již v roce 1636, kdy dům přešel na obec. Ta jej prodává Davidovi Arthophiusovi Bohdaneckému, správci školnímu za 150 kop.  Dům ležící mezi domy Zikmunda truhláře a domem Krispachovským. Je zřejmě totožný s Davidem Fáberem Bohdaneckým, rodákem z Bohdanče, který se do Horažďovic přistěhoval v roce 1616. David Bohdanecký byl v roce 1641 oficiálně radními přijat za správce školního a uveden jako kantor do školy. V roce 1646 žádá David Bohdanecký o přijetí pod jurisdikci města, radní si vyžádali z Bohdanče opis jeho zachovacího listu, který mu roztrhali vojáci, když působil předešle ve městě Mšeno u Mladé Boleslavi. V roce 1649 odchází ze školní služby a na jeho místo je volen Samuel Varhaník a mládenec Pavel Kostelecký. V roce 1652 zaplaceno Davidovi Bohdaneckému za službu písařskou při obci. Podle Berní ruly z roku 1654 osíval 1 strych polí, choval jednu krávu, jednu jalovici a jednu svini. V roce 1683 je majitelkou domu uváděna jeho manželka, patrně již vdova Salomena Bohdanecká. Ta odkazuje dům ve své závěti v roce 1701 svému synovi Hypolitovi Arthopeovi, ten však vstoupil do minoritského řádu a jako kvardián, tedy představený tohoto řádu v Horažďovicích prodává dům obratem v tomto roce Šimonovi Lodtovi a Kateřině manželce. V roce 1706 sepisuje Šimon Lodt poslední vůli. V té odkazuje dům „nedostavěný a nezávadný“ ležící mezi domy Jana Žlutického a Jiřího Wittmana, své dceři Dorotě provdané Potzové, ta získává ještě dva rybníčky ležící mezi poli náležející ke kostelu sv. Jana Křtitele a palouk pod Stohlavcem. Druhá dcera Kateřina dostává příbytek ležící vedle domu Matěje Vaněrky spolu se dvěmi maštalemi. Třetí dcera Alžběta získává půl příbytku ležící vedle domu Řehoře Kroupy, rovněž pole a louky. Manželka Šimona Lodta Kateřina získává kromě polí také kotel na pálení a 1 krávu. Všechny tři dcery a manželka Kateřina mají nechat sloužit za duši Šimona Lodta mši, každá jednu. V roce 1712 sepisuje poslední vůli i manželka Šimona Lodta. Pole pod Stohlavcem odkazuje polnímu mistru z Chrástu. Své dceři Kateřině, provdané Veselé odkazuje domeček „jdouce cestou k Svíraticům“. V roce 1734 odkazuje dům Dominik Potz své manželce Magdaleně. Zároveň jsou na ní převedeny dluhy. V roce 1737 si směňuje dům Magdalena Potzová s Františkem Jedličkou a jeho manželkou Annou. Dům ležící mezi příbytkem Tomáše Fuxe a domem Matěje Roušara strany druhé. Magdalena Potzová ujímá jejich příbytek se zahrádkou a jedním haltýřem na předměstí u řeky vedle příbytku Josefa Řachy. František Jedlička má doplatit 100 zlatých na dorovnání ceny nemovitosti a dále přejímá dluhy Magdaleny Potzové. Majitelem domu je František Jedlička ještě v roce 1744. V roce 1784 náleží dům Františkovi Rudovi. V roce 1800 prodává dům v městě várečný Kateřina, vdova po Františku Rudovi dceři Kateřině a jejímu manželu Antonínu Baumgartnerovy za 500 zlatých.

Dům čp. 24, Ševčíkova ulice

V roce 1619 náleží dům Matyáši Kryspachovi a jeho manželce Dorotě rozené Loskotové. Není vyloučeno, že příbuzným tohoto Matyáše byl horažďovický farář Matěj Crispi (Crispus) v letech 1621 – 1623. Ten měl, podle Jana Pavla Hille spravovat v roce 1624 také farnosti Budětice, Velký a Malý bor, Chanovice, Bezděkov a Kadov. V roce 1634 sepisuje Matyáš Kryspach poslední vůli, ve které odkazuje dům, pole, louky zahrady a dvůr synům Janovi a Matyášovi, také na ně převádí nedoplacených 70 kop dlužné na domě Jana Heritesa. Starší syn Jan „se v jinších krajinách osadil“. Protože byl jeho druhý syn ještě dítě, domluvil s dožádanými poručníky Martinem Lipnickým a Zachariášem Hladíkem „jeho syna Matyáška dáti na stravu k Dorotě Azafce, písařce…potom na cvičení do škol podle vůle a zdání svého jej dáti, kde se jim bude viděti“. V poslední vůli také zmiňuje, že je Obec stále dlužna Matyášovi Kryspachovi za tři sudy piva vydané vojákům.  Až syn Matyáš dosáhne plnoletosti, bude předáno k „novýmu kostelu“ sv. Jana Křtitele pole Benediktovské. O rok později v roce 1635 sepisuje Matyáš Kryspach novou poslední vůli. Zde upřesňuje, že prvorozený syn Jan „zůstává v cizích zemích, však živ a zdráv jest“.  A pokud se nevrátí z ciziny, přechází veškerý majetek na další dva syny Cypryána a Matyáše. Nicméně je pro syna Jana, pokud by se vrátil, dědicky vyčleněno pole ležící „Na blátě“. Dále veškeré dědictví co zdědil po svých dvou manželkách a co ještě k tomu přikoupil jmenovitě pole Matouškovské koupené od Jana Černého, pole Benediktovské od Doroty Nosákovské, pole Vodičkovské u „Bílý vody“, dále dům v městě, dvůr „Na schůně“ ležící se stodolou a zahradou, zahradu na Zářečí, místo, kde bývala stodola u krchova, to vše odkazuje svým dětem. Strýci Martinovi Kryspachovi bydlící v Litomyšli odkázáno 20 kop. Ke kostelu sv. Jana Křtitele odkázáno 10 kop. Pokud by děti zemřely a nebylo by právoplatného dědice, přechází dům na strýce Martina Kryspacha, který je povinen se přistěhovat a hospodařit zde. V roce 1636 prodávají sirotci po Matyáši Kryspachovi  dům slove Loskotovský jinak Kryspachovský Jindřichu Georgidesu Dobříšskému písaři důchodnímu panství Horažďovic a jeho manželce Marii. Dům Kryspachovský a při něm spáleniště Pulcovské shlédli páni radní a vrchnost včetně příslušenství domu „lochy, sklepy, sejpky a maštale“ a odhadly vše v ceně 600 kop. Dům leží mezi domy Jiřího Melichara a domem Ferdinanda Medlara. Proti prodeji se ale ohradil poručník nezletilého sirotka po zemřelém Matyáši Kryspachovi Kryštof Plouz.  Jindřich Georgides Dobříšský však na prodej naléhal a dokonce i složil ve zmíněném roce 1636 100 kop míšeňských zálohy. K úplnému prodeji však nakonec nedošlo a dům zůstává v majetku Kryspachů.  V roce 1654 došlo k majetkovému vyrovnání mezi bratry Janem a Matyášem po jejich otci Matyáši. Dům ležící mezi domy Davida Bohdaneckého a Ferdinanda Medlara. Veškerá pole ujímá Matyáš Kryspach. Ve stejném roce jsou v Berní rule zmíněni sirotci Kryspachovští, osývají 62 strychů polí, jsou však uvedeni jako pohořalí. V roce 1662 si směňuje Matyáš Kryspach svůj dům ležící mezi domy Davida Bohdaneckého a Ferdinanda Medlara s hejtmanem panství Danielem Táborským k ruce jeho syna Daniela Františka mladšího Táborského. Daniel Táborský mu zase obratem předává svůj dům řečený Rackovský čp. 58 ležící mezi domy Matěje žida (Bílá růže) a domem Jana Šlechty čp. 57, spolu s dvorem a stodolou pod brankou vedle „mlejna obecního“, s tou výminkou, že bude Matyáš Kryspach z tohoto dvora odvádět do kláštera minoritů 10 liber točeného oleje. Dále postupuje Táborskému spáleniště dvora se stodolou ležící na předměstí mezi dvory Anny Staré a Tomáše Hynka. Daniel Táborský doplácí Matyáši Kryspachovi k dorovnání hodnoty nemovitosti ještě 90 zlatých a následujícího roku přidá 24 strychů ječmene. V roce 1678 náleží dům vrchnosti, Václavu Vojtěchu ze Šternberka, snad byl tento dům Táborskému zabaven stejně jako dům Hollarovský pro dluhy. Zpráva je nepřímá a je zmíněn při lokaci sousedního domu. V roce 1680 postupuje dům Kryspachovský obec Janu Žlutickému, rodáku ze Sušice a jeho manželce Evě za 250 zlatých. Dům předtím vykoupila obec od vrchnosti. Jan Žlutický složil v hotovosti 100 zlatých vrchnosti. Zbylých 150 zlatých připadne obci. „S tou závadou, železnou krávou k chrámu Páně sv. Petra a Pavla“ (pravidelný poplatek církvi). V roce 1718 došlo k „přátelskému narovnání“ mezi Janem Šolem Žlutickým a dětmi Václavem a Annou provdanou Steglovou. Svému synu postupuje od domu svému kus místa k postavení domu (dnes sousední dům čp. 25), dále mu postupuje pole v Hlavičkách pod 6 strychů. Sám si ponechává vlastní dům odnadnutý v ceně 250 zlatých. V roce 1723 ujímá tento dům ležící pod sladovnou Dominika Pötze a domem Matěje Mužíka strany druhé, druhá manželka nebožtíka Jana Žlutického, Alžběta.  Obec dům prohlédla a odhadla cenu na 400 zlatých, ale protože v něm „velká pustotina jest“ je dům odhádán ve 290 zlatých. V roce 1741 prodává dům Alžběta vdova po Janovi Žlutickém znovu provdaná za mlynáře Matěje Roušara, Josefu Karlovi Kníželovi, purkrabímu na zámku. K tomuto prodeji ale nakonec nedošlo a dům je znovu prodáván Matějem Roušarem v roce 1744 Vojtěchu Frenzlovi. Dům leží proti obecnímu městskému pivovaru mezi domy Františka Jedličky a Josefa Žlutického. Matěj Roušar mlynář chtěl v roce 1720 u vsi Babin „z potoku vodu jímati a do rybníků obecních vésti, aby se mu dovolilo pod malým rybníčkem mlejn vystavěti a aby jeho dědičný byl“.   Přičemž slíbil, že bude platit i nájem, což mu obec povolila.  V roce 1721 už měl na svůj náklad svedenou vodu do nového koryta, dokonce měl obcí slíbené dřevo na stavbu z obecních lesů výměnou za provedené zemní práce na regulaci potoka mezi rybníky a druhým potokem na loukách řečených Březové. Ke stavbě mlýna však nakonec nedošlo. V roce 1782 prodává dům Vojtěch Frenzl  Matěji Stulíkovi a Barboře manželce za 392 zlatých. Dům je prodáván s právem vystavět na „dvořišti“ příbytek s komínem. Z domu se dále platí „železná kráva“ tj. pravidelný poplatek ke kostelu sv. Petra a pavla.  Ale již v roce 1784 mění dům dalšího majitele. Matěj Stulík s manželkou Barborou si směňují domy s Františkem Vorlem. František Vorel s manželkou Kateřinou postupuje Matěji Stlíkovi mlýn prostřední (Jungrův mlýn), který je pod jurisdikcí knížecí a sám ujímá tento dům várečný ležící mezi domy Františka Rudy a Jana Schollera. O rok později v roce 1785 přechází dům na dalšího majitele Jana Skallu, který jej koupil pro svého syna Josefa za 365 zlatých. Josef Skalla s manželkou Klárou tento dům nákladně přestavěli v roce 1795. Od zednických prací zaplatili 250 zlatých, tesařské práce stály 165 zlatých. V roce 1820 převádí Josef Skalla dům na svého syna Klimenta.  Následně zde byla zřízena škola. Z doby adaptace na školu pochází fasáda a dnes již neexistující vstupní vrata v podobě oválných sluncí.

Klasicistní vrata objektu bývalé školy, první polovina 19. století, snímek z roku 1930, archiv Městského Muzea


Objekt na fotografii z roku 1939, archiv Městského Muzea

Současná podoba objektu

Ševčíkova ulice na Stabilním katastru z roku 1837. Domy ještě netvořily jednotnou uliční čáru. Pro orientaci: 1. radnice, 2. Dům čp. 21 (železářství) 3. dům čp. 22 (železářství), 4. Dům čp. 24 (Ševčík) 5. Bývalý obecní pivovar

Dům čp. 25 Ševčíkova ulice

V roce 1619 náležel dům Anýžce Hollarové, je zmíněna v souvislosti s přidělením kmenů na stavbu jeho shořelého domu po velikém požáru města způsobeném drancováním vojsk generála Bonaventury Buquoye. Škody na domě vyčísleny na 400 kop. Od obce jí postoupeno 40 kmenů na stavbu. Po její smrti se dostal dům do majetku Matěje Pulce, který jej převedl na syna Daniela, ten jej dále prodává na místě sester Doroty a Anny v roce 1630 Matyáši Kryspachovi majiteli sousednímu domu. Tím byly spojeny oba domy v jeden.  Matyáš Kryspach postoupil protislužbou Danielu Pulcovi pole ležící „při průhoních jdouce k rybníkům obecním vedle pole Jana Laubského pod 4 strychy těžkého obilí“. Následně prodělává dům stejný historický vývoj se sousedním domem čp. 24 (Ševčíkův dům)až do roku 1718, kdy byl znovu oddělen. Dům v tomto roce ujímá Václav Žlutický, syn Jana Šolle Žlutického. Václav Žlutický byl přijat pod jurisdikci města v roce 1710. V roce 1718 sepisuje poslední vůli Jan Šolle Žlutický a na syna Václava převádí a postupuje mu „kus místa od domu svého s ovčínem a třemi chlívečky za 35 zlatých“. Dluhy vzniklé po otci Janovi jsou rozděleny na tři díly, mezi sourozence Václava, Annu a otce Jana. Nábytek v domě bude rozdělen po smrti otce mezi oba sourozence rovným dílem. Díl určený dceři Anně provdané Steglové si zatím otec ponechává a bude jí vyplacen až po jeho smrti. Masný krám mají sourozenci užívat rovným dílem.  Anna Žlutická vdova po Václavu Žlutickém sepsala v roce 1741 poslední vůli, aby rozdělila majetek mezi děti Josefa, Daniela, Jiříka, Magdalenu a Dorotu. Dům ležící proti obecnímu pivovaru mezi domy Matěje Roušara  a Jana Mužíka převádí na syna Josefa i s právem řemesla řeznického. Dům ujímá v ceně 100 zlatých a za provozované řemeslo musí uhradit dalších 100 zlatých. Josef je povinen u sebe nechat matku až do její smrti. Z domu musí vyplatit své sourozence. Na testamentu pečetí Anna Žlutická znakem s vyobrazením jelena ve skoku, toto vyobrazení v oválu přidržují oboustranně dva lvi. Josef Žlutický je majitelem domu ještě v roce 1744. V roce 1754 je zmíněna vdova Žlutická. Po vdově Žlutické  byl dům bez várečného práva prodán v roce 1777 v dražbě Ignáci Šillerovi a manželce Barboře za 60 zlatých.  V roce 1817 náleží dům Tomáši Mikešovi a manželce Rosalii.

Ševčíkova ulice kolem roku 1920. Přízemní domy lemující pravou část ulice nahradila bytovka, archiv p. Vlčka

Parcela na stabilním katastru z roku 1837. Původní orientace domu byla štítem do ulice s vjezdem po levé straně. Dům uzavírala dřevěná stodola. Zadní trakt směřující k městským hradbám zůstal v majetku sousedního domu čp. 24 (Ševčík)

Výřez z fotografie datované rokem 1939. Přízemní dům měl ve své pravé části dřevěný výklad obchodu.

Současná podoba objektu (r. 2016)

Dům čp 26, část I.

Dům čp. 26, přibližně 1/3 dnešního objektu bytovky

V roce 1619 náležel dům Vavřinci Peckovskému, Dále je zmíněna Voršila Peckovská a pravděpodobně syn Matěj Peckovský , jsou uvedeni v souvislosti s přidělením kmenů na stavbu jeho shořelého domu po velikém požáru města způsobeném drancováním vojsk generála Bonaventury Buquoye. Škoda na domě odhadnuta na 305 kop. Na opravu domu jim bylo přiděleno 40 kmenů dřeva. Dalším majitelem domu bez bližšího upřesnění byl Ferdinand Medlar. Již v roce 1628 byl zvolen za vodáka ve městě, staral se o dřevěné vodovodní roury vedoucí vodu do kašen z Práchně, vrtal nové roury a opravoval stávající.  V roce 1637 došlo ke smlouvě mezi Ferdinandem Medlarem a majitelem sousedního domu (dnes část bytovky čp. 26) Šimonem sedlářem o zeď zbořenou mezi nimi. Šimon sedlář slíbil, že dá hlínu a dřevo co bude zapotřebí na její opravu. Načež Ferdinand Medlar takové dřevo slíbil „stesati, svázati a postaviti a do dvou neděl náležitě vylepiti“. V roce 1642 byl obviněn Matyášem Křižanem, purkmistrem, že když měl vartovat v bráně, tak se místo toho spolu s jinými „sousedy“opil. Načež ještě stihl dojít do domu zmíněného purkmistra, kde mu oznámil, že vartovat nebude, že mu to nemůže nikdo rozkazovat a že i kdyby ho chtěl kat oběsit tak neposlechne. V roce 1646 mu byla pronajata radními hospoda na radnici „obecní dům šenkovní v rathauze“. V Berní rule z roku 1654 je uveden jako Ferdinand Mydlář. V roce 1659 prodává kus dvoru aneb místa Václavu Čapkovi a jeho manželce Mariáně za 7 zlatých. Prodávané místo leželo mezi domy Matyáše Kryspacha a domu téhož Václava Čapka. V takzvané revizitaci Berní ruly z roku 1675 kdy je ještě uveden jako majitel domu, je připsáno, že roku 1668 dům vyhořel. V roce 1678 je majitelem spáleniště řečeného Medlarovského již Jan Svoboda. Ve zmíněném roce jej prodává obratem Jakubu Kardiánovi a jeho manželce Alžbětě v sumě pouhých 44 zlatých. Zbořeniště domu leží mezi domy někdy Kryspachovským a již nyní panským a z druhé strany domu Mariány Čapkové. Již v roce 1685, prodává Jakub Kardián dům Martinovi Červenému sládku, rodáku z Újezdce a Anně manželce za 85 zlatých. V hotovosti složil Martin Červený 45 zlatých, ostatní peníze spláceny po 10 zlatých vždy na sv. Jiří. V roce 1689 dům zcela zaplacen. Dům následně postoupil Martin Červený svému zeti Matěji Mužíkovi, majiteli sousedního domu. Společného majitele mají sousedící domy do roku 1745.

V roce 1735 převádí dům Matěj Mužík na svého syna Jakuba v ceně 140 zlatých. Dům je situovaný mezi domy Jana Müllera a domem Václava Žlutického. V roce 1745 odkupuje dům od Jana Mužíka Karel Nigrin za 150 zlatých. V roce 1754 si směnil dům várečný Karel Nigrin s Kateřinou Feiferovou. Ta ujímá jeho dům ležící mezi domy Josefa Schollera a domem vdovy Žlutické s doplatkem 60 zlatých. Karel Nigrin se stěhuje do domu Feifrovského ležícího nad domem Pittnerovským. V roce 1779 prodává v sepsané poslední vůli dům Alžběta Hamplová synovi Petru Hamplovi.  V závěti jsou vyjmenovány další povinné odvody. Do kostela sv. Jana Křtitele 35 zlatých, „vdově Alžbětě Fiedlerovej, bábě svej“ 8 zlatých na funus, další peníze půjdou Františkovi Segovi, Lidmile Nováčkové, do cechu zámečnického, bratrům Františkovi a Václavovi, dále Antonínu Eliášovi, židovce Abrahamce, židu Elias Izákovi, tetě své Alžbětě Fiedlerové a Isáku Heršlovi. Své sourozence Jana a Kateřinu má za úkol zaopatřit slušným oděvem a vychováním než dorostou do plnoletosti. Petr Hampl musí předat svému bratru Františkovi měděný kotel, který potřebuje k svému řemeslu zato, že nechal bratra Jana vyučit punčochářskému řemeslu. V domě pak může pobývat bez placení činže, dokud bude potřebovat. V roce 1793 přechází dům na Františka Hampla. Dalším majitelem byl v roce 1812 Karel Hampl.

Zaměření domu na Stabilním katastru z roku 1837

Současné umístění domu v rámci novostavby bytovky

Dům čp 26, část II.

Dům čp. 26, přibližně 1/3 dnešního objektu bytovky

V roce 1619 náležel dům Anně Lepenkové, je zmíněna v souvislosti s přidělením kmenů na stavbu jejího shořelého domu po velikém požáru města způsobeném drancováním vojsk generála Bonaventury Buquoye. Škoda na domě odhadnuta na 30 kop. Na opravu domu jim bylo přiděleno 15 kmenů dřeva. V roce 1627 sepsala Anna Lepenková poslední vůli. V té odkazuje „stateček kteréhož mi Pan Bůh z štědrosti své propůjčiti ráčil“ dceři Dorotě. Přičemž má za povinnost zaplatit 7 kop bratrovi Jakubovi, stejně tak sestře Anně, ta je má převést ke kostelu sv. Jana Křtitele. Dále dvě kopy grošů má dát ke každé várce piva kostelníkům „zvláště když se bude týž kostel stavěti“. (Jednalo se o opravy po vydrancované kostelu Buquoyovskými vojsky v roce 1619) V roce 1637 došlo ke smlouvě mezi Ferdinandem Medlarem majitelem sousedního domu (součást bytovky čp. 26) a Šimonem sedlářem o zeď zbořenou mezi nimi. Šimon sedlář slíbil, že dá hlínu a dřevo co bude zapotřebí na její opravu. Načež Ferdinand Medlar takové dřevo slíbil „stesati, svázati a postaviti…a do dvou neděl náležitě vylepiti“. V roce 1646 prodává Šimon Seiberlich, sedlář dům ležící mezi domy Ferdinanda  Medlara a domem Martina Soumeřského své vnučce Mariáně provdané za Václava Čapka. Jako jedinou podmínku si prodávající určil dožití v tomto domě. V roce 1654 náleží dle Berní ruly dům Václavu Čapkovi, krejčímu. Osýval 6 strychů polí, choval jednu krávu a jednu jalovici. V roce 1659 si přikupuje od předešlého domu kus dvoru aneb místa od Ferdinanda Medlara za 7 zlatých. Následně v revizitaci berní ruly z roku 1675 pokračuje v držení domu manželka Václava Čapka Mariána.  Mariána Čapková je majitelkou domu ještě v roce 1678. Následně se stal majitelem domu Matěj Mužík a připojil jej k svému sousednímu domu, ten jej v roce 1735 převádí na svého syna Jakuba v ceně 140 zlatých. Dům je situovaný mezi domy Jana Milera a domem Václava Žlutického. V roce 1748 odprodává Jan Mužík dům od svého sousedního domu Josefu Schollerovi za 150 zlatých. Nejprve v hotovosti 50 zlatých, ostatní peníze ve třech splátkách do vyplacení celé částky. Dům leží mezi domy Karla Nigrina a domem Jana Millera strany druhé. V roce 1795 Zdědil dům Matěj Scholler.

Podoba objektu z roku 1907, archiv muzea

Pohled do Ševčíkovi ulice v roce 1909, archiv muzea

Umístění objektu v rámci novostavby bytovky

Dům čp 26, část III.

Dům čp. 26, přibližně 1/3 dnešního objektu bytovky

V roce 1619 náležel dům Janu Hoškovi, je zmíněn v souvislosti s přidělením kmenů na stavbu jejího shořelého domu po velikém požáru města způsobeném drancováním vojsk generála Bonaventury Buquoye. Na opravu domu mu bylo přiděleno 20 kmenů dřeva. V roce 1631 náleží dům Janu Hoškovi. V roce 1646 sepisuje pro těžkou nemoc Voršila Hošková poslední vůli. V té odkazuje dům dceři Kateřině a jejímu muži Mikulášovi. Dále jim odkazuje pole Na Chrástu a druhé Na Zbiroze. V roce 1649 prodává dům Voršila Hošková s dcerou Kateřinou za 55 kop Jindřichu Halamovi, hrnčíři a jeho manželce Barboře. V Berní rule z roku 1654 chybně uveden majitel domu chybně jako Jindřich Salama, obhospodařoval 6 strychů polí, choval 3 krávy a 1 svini.  V revizitaci Berní ruly z roku 1675 je uveden jako další majitel domu Václav Chramosta, který si vzal vdovu po Jindřichu Halamovi.  V roce 1684 prodává Barbora znovu provdaná Chramostová se svým přítelem Jakubem Kozákem dům za 55 zlatých Janovi Červenkovi a jeho manželce Alžbětě. V roce 1686 řeší bratr nebožky Barbory Chramostové Tomáš Heydiger z Kašperských Hor její pozůstalost. V té je potvrzen prodej domu Janovi Červenkovi. K ceně za nemovitost mu ještě připadnou „dva kusy podušek, nová sukně, střevíce, pár punčoch a kožich mezulánový“. Tomáš Heydiger dále přejímá dluh Barbory Chramostové za vosk, který měla dodat hrnčířskému cechu v ceně 3 zlatých. Pozůstalý přítel Barbory Chramostové Jakub Kozák dostal za to, že se o ni staral před její smrtí a že ji na svůj náklad vypravil pohřeb pole oseté žitem na Jarově. V roce 1735 náleží dům Janu Millerovi. Náleží mu ještě v roce 1750, zpráva je nepřímá a je zmíněn při lokaci sousední nemovitosti. V roce 1783 se stal majitelem domu jako poručník blíže neznámých dětí Krištof Weber, mistr školní. Ten převádí dům v roce 1778 na Jana Malkovského, který prodává dům obratem Janu Roučkovi a manželce Evě za 511 zlatých.

Umístění domu v rámci novostavby bytovky

Titulní list opisu dějin města od  Ferdinanda Zvěřiny z roku 1780 vyhotovený Krištofem Weberem

Dům čp. 31, Ševčíkova ulice, pekařství

V roce 1619 je majitelem domu Jiřík Drozd s manželkou Dorotou, dům je zmiňován v souvislosti s přidělením kmenů na stavbu jeho shořelého domu po velikém požáru města způsobeném drancováním vojsk generála Bonaventury Buquoye. Dorota je zde uvedena písařem omylem jako Drázdová.  Škoda na objektu byla vyčíslena na 300 kop. Dorota Drozdová následně Popelová potřetí provdaná Medlarová prodává v roce 1631 dům, respektive spáleniště Popelovské Janovi Hoškovi za 15 kop. Dům leží mezi domy téhož Jana Hoška a domem Jana Procházky strany druhé za 15 kop.  V roce 1646 sepisuje Voršila Hošková, vdova po Janu Hoškovi poslední vůli. Dům odkazuje dceři Kateřině a jejímu manželu Mikuláši Koukolovi. Dále získává Kateřina pole Na Zbiroze a Na Chrástu. V roce 1679 kupuje dům, respektive spáleniště Popelovské Václav Šlechta s manželkou Ludmilou od Kateřiny provdané Koukolové za 20 zlatých. Prodej učiněn skrze plnomocníka Jana Denmarina. Dům leží mezi domy Václava Chramosty a Václava Čížka. V roce 1692 si stěžuje matka Ludmila Šlechtová na Regcharta Dio, že jeho dcera Mařena provdaná Šamšová nosí na hrdle korále, které zastavila pro dluh nebožce jeho manželce. Ty chce vrátit a hodlá je vyplatit. Korály měly perličky a „jedna jako hrách kalná a stříbrných pět“ a další korály červené. V roce 1718 obesílá Ludmilu Šlechtovou žid Samuel z Vlachova Březí, protože mu dluží 28 zlatých. Ludmila odpověděla, že mu v těch penězích zastavila stříbrný řetízek s jablíčkem, jablíčko stříbrné duté pozlacené, korál stříbrný velký a konvici cínovou velkou pinetní s velkou hruškou navrchu. Stejnojmenný syn Václav, převzal dům po smrti svého otce v roce 1694, byl svárlivé povahy. V roce 1701 je uveden jako představený společného cechu kovářského, kolářského a bednářského. V roce 1713 si stěžovala příbuzná Zuzana Šlechtová, že „nevážně o magistrátu mluví, že nejsou než voslové, hulváti a krobiáni, kdyby on v nějakém vyšším důstojenství byl, že by je jináč učil. Pan purkmistr že je vosel, jemu nejlépe by bylo voslovský uši dát…pan primas, že vyhlíží hospodářství, chodí po polích, že by za nejlepší bylo jemu dáti po hřbetě práskačem“. Načež byl Václav Šlechta předvolán na radnici, aby podal vysvětlení, kde se hájil slovy „jeden svědek, žádný svědek“. Radní mu následně pohrozili šatlavou a od dalších řečí tak raději upustil. Podobně na tom byla jeho sestra Alena, ta byla předvolána na radnici v roce 1714 když řekla o Jakubu Eliáši „že soudí od malíku k palci za hroudu másla a hrnec mléka“. V roce 1716 zemřel v jejich domě přirozenou smrtí jistý poutník Jan Filka z Moravy, který měl u sebe 20 dukátů. Sourozenci Václav s Alenou využili příležitosti a peníze si nechaly, na což se přišlo a kromě vyměřené šatlavy 3 dnů museli ještě sebrané peníze vrátit. Ze stejného roku pochází zápis, že když chtěli před pěti lety (rok 1711) Václava odvést na vojnu, rozhodla se jej sestra Alena bránit až v Praze „ona beze všeho studu neoblečena bez šněrovačky do měst Pražských běžela „ kde si na příslušném komisariátu stěžovala „úřad na cti utrhala, ztupila celou obec až hanba“. V roce 1719 byl Václav Šlechta jako první svědkem požáru v domě Motlovském  (rohový dům čp. 8 na náměstí). V roce 1739 prodává Alžběta Šlechtová, provdaná Svobodová kus místa od svého domu sousedu Janu Müllerovi za 30 zlatých. V roce 1750 kupuje dům řečený Svobodovský  od Alžběty Ševcové Kašpar Markrab za 75 zlatých 54 grošů. Dům byl prodáván plnomocníkem Jana Všetečky Janem Millerem. Dům v městě leží mezi domy Téhož Jana Millera a z druhé strany domem dědiců Eliášovských. Dluhy, které zůstaly na domě zaplatí nový majitel domu. Jedná se o půjčku z kaple loretánské, dále dluhy splatné židu Izáku Benjaminovi, Samkovi Leblovi a Janu Millerovi. V roce 1778 prodává obec  „domek aneb zbořeniště várečného domu Markrabovského skrze velkou spustlost a den ode dne ke škodě sirotků rostoucí“ školnímu mistru Krištofu Weberovi, majiteli sousedního domu za 51 zlatých a 20 grošů. V roce 1793 převádí Magdalena Weberová dům na svého manžela Václava Věšína. Ten jej dále prodává v roce 1824 tesařskému mistru Janu Klasovi.

Výřez z plánu Stabilního katastru z roku 1837. Dům byl štítem orientován do ulice s vjezdem do dvora po pravé straně. U městských hradeb dvůr uzavřen zděnou stodolou

Současná podoba objektu (rok 2016)

Dům čp. 32, Ševčíkova ulice

V roce 1619 je majitelem domu Jan Procházka, dům je zmiňován v souvislosti s přidělením kmenů na stavbu jeho shořelého domu po velikém požáru města způsobeném drancováním vojsk generála Bonaventury Buquoye. Škoda na objektu byla vyčíslena na 940 kop. Na opravu domu přiděleno 30 kmenů dřeva.  V roce 1647 převádí dům pro sešlost věku Kateřina Procházková svému zeti Pavlovi Boudovi a Anně manželce.  Dům leží mezi domy téhož Pavla Boudy (čp. 33) a domem Voršily Hoškové (čp 31). V roce 1654 v zápisu Berní ruly náleží dům Janu Malkovskému,řezníkovi, švagru Jana Procházky. V tomto roce osývá 16 strychů polí a chová jednu jalovici. Jan Malkovský si v roce 1647 pronajal dolejší šlachtatu (místo kde se poráží dobytek) u masných krámů.  V roce 1660 kupuje Václav Čížek s manželkou Ludmilou dům řečený Procházkovský za 135 zlatých od Jana Malkovského.  Dům leží mezi spáleništěm Popelovským a domem Pavla Boudy strany druhé. Nejprve bylo vyplaceno po dvou splátkách 20 zlatých. Další splátky budou následovat po 7 zlatých vždy na sv. Havla.  V roce 1680 sepisuje Václav Čížek poslední vůli. Předně dům odhadnutý v ceně 150 zlatých odkazuje nejstarší dceři Alžbětě, k tomu pole řečené Javůrkovské za Loretou a krávu „která při domě zůstávati bude“, ostatní dcery Anna, Zuzana, Ludmila a Marie budou vyplaceny, dále vypočítává louku pod jeden vůz sena, pole a po jedné krávě pro každou dceru. Kateřina, Ludmila a Mařenka dostanou spáleniště dalšího domu ležící mezi domem Doroty, Jana Racka manželky a z druhé strany Wolfa Almana. Vyplacena bude i dcera Kateřina, která odešla do Prahy. Na konci sepsané poslední vůle pečetil Václav Čížek pod svým podpisem pečetí s vyobrazením pekařského cechu. V roce 1681 prodávají pozůstalé dcery Václava Čížka, jmenovitě Anna manželka Martina Červeného, sládka a Zuzana manželka Václava Trusky dům Václavovi Kozákovi a Alžbětě manželce za 140 zlatých. Dům leží mezi domem Václava Šlechty a domem Harantovským strany druhé.  Když zemřel Václav Kozák, manžel Alžběty  „měšťěnín a spoluradní města“ 13. 5. 1722, rozbil se při vyzvánění o pohřbu zvon „v velkým zvonu železo neb matka v který pas od srdce zavěšený byl se zlámalo“. Načež se uvolil zámečník František a že musí mít k opravě štayerské železo a štayerskou ocel. Peníze budou vyplaceny sirotkům Čížkovským Mařeně, Ludmile a Kateřině. V roce 1727 prodává Alžběta Kozáková se svými dětmi Matějem a Martinem pole Janu Adamu Malkovskému za 240 zlatých. V roce 1731 převádí Alžběta Kozáková a syn Matěj dům na svého druhého syna Martina. Dům ležící mezi domem  Václava Šlechty a strany druhé domu Izáka žida. Dále je předmětem převodu pole Pod Hrádkem, pole Pittnerovské, palouk pod Stohlavcem. 160 zlatých za dům získají Alžběta s Matějem,  50 zlatých bude odkázáno záduší kostela sv. Jana Křtitele, 50 zlatých do důchodu panského, 4 zlaté židu Samkovi,  Leblovi židu 6 zlatých,Izákovi židu 30 zlatých, Markovi, židu 12 zlatých, do cechu 12 zlatých. Martin Kozák, člen punčochářského cechu si ale hned následujícího roku 1732 směňuje dům s Filipem Eliášem. Martin Kozák se stěhuje do domu ležícím mezi domy Abrahama žida a Kateřiny Holečkové. Načež Filip Eliáš ještě doplatil Martinu Kozákovi rozdíl ceny nemovitosti 150 zlatých. Z roku 1739 pochází soupis členů punčochářského cechu, kteří pro chudobu či nemoc nemohou vést řemeslo, mezi uvedenými figuruje Martin Kozák.  Filip Eliáš nový majitel domu si v roce 1740 půjčil ze záduší kostela sv. Jana Křtitele 70 zlatých. Byl členem řeznického cechu. V roce 1760 prodává krám masný za 60 zlatých Karlovi Fenzlovi, ležící v masných krámech mezi krámy Josefa Hovorky a Václava Heritesa. Dům následně přechází na syna Josefa Eliáše. V roce 1764 prodává Josef Eliáš dům várečný Václavu Tillerovi a Voršile manželce za 150 zlatých. V roce 1806 prodává Jan Tiller dům Tomáši Baurovi a manželce Mgdaleně za 700 zlatých. V roce 1814 přestavěl Tomáš Baur dům v ceně 1000 zlatých. Práce prováděli Jan Klas mistr zednický a Jan Huleš mistr tesařský.

Výřez z plánu Stabilního katastru z roku 1837. Již v roce 1619, od kdy je mapována historie domu, měl  širokou parcelu. Červeně značeny nespalitelné objekty, tj. zděné, žlutě značeny dřevěné objekty.

Současná podoba objektu (rok 2016)

Dům čp. 33, Ševčíkova ulice, od poloviny 18. století městská brána

V roce 1619 je majitelem domu Jan Klaud  s manželkou Evou, dům je zmiňován v souvislosti s přidělením kmenů na stavbu jeho shořelého domu po velikém požáru města způsobeném drancováním vojsk generála Bonaventury Buquoye. Škoda na objektu byla vyčíslena na 550 kop. Na opravu domu přiděleno 30 kmenů dřeva.  V roce 1623 převádí druhá manželka a vdova po Janu Klaudovi Dorota dům „spálený“ na svého manžela Jana Šmída. Dům leží mezi domy Jana Procházky (čp 32) a domem Václava Hollara (dnes prodejna Kvatro). Dům prodán za 350 kop míšeňských. Přičemž polovinu sumy dá manželce, druhou polovinu peněz dostane pozůstalý sirotek po Janu Klaudovi Josef s tím, že je dostane po dovršení zletilosti. Zápis se odvolává na sepsaný kšaft Jana Klauda, který se však nedochoval. Josef má po dovršení zletilosti dostat ještě pole „Za Humny, Chmelovské za mostem, Špalkovské na Jarově a Pod dubem v Lavičkách“. Dále se Jan Šmíd zaručuje, že zaplatí Josefovi náklad na školu „k učení se umění liternímu a potom když by povyrostl k řemeslu“. Nakonec ale byli z neznámého důvodu ustanoveni poručníci nad Josefem Klaudem Daniel Pulec a Pavel Truska. Jan Šmíd zde dále nefiguruje. Tito poručníci prodali nakonec dům, respektive spáleniště domovní slove Klaudovské v roce 1630 za 160 kop Pavlovi Boudovi. Dům leží mezi domy Jana Procházky a domem Matěje Markovic.  V hotovosti má Pavel Bouda složit 40 kop, ze kterých pak 10 kop ke kostelu sv. Jana Křtitele, respektive ke zřízeným úředníkům nad tímto kostelem Jakubovi Malkovskému a Janu Netvíkovi.  Další splátky za nemovitost každoročně po 12 kpách. Sirotek Josef Klaud se z neznámého důvodu v Horažďovicích již nezdržoval, jak zmiňuje zápis „ kdyby Pán Bůh dal, že by se v časech budoucích neb kdykoliv ve zdraví domů navrátil, Pavel Truska (poručník) práv býti a odpovídati povinnen se bude“. Dům řádně doplatil Pavel Bouda v roce 1642. V roce 1665 sepisuje Pavel Bouda poslední vůli, ve které odkazuje synu Janovi na jeho domě Klaudovském 50 kop. Zdali v domě také nakonec bydlel, kšaft nezmiňuje. Dále jsou v kšaftu rozepsány jen finanční rozdělení mezi jeho další děti Šimona, Václava, Zuzanu, Ludmilu a Máří s poznámkou na konci, aby jeho bratr Samuel, toho času primas dohlédl na plnění jeho odkazu.  Onen bratr Samuel si změnil příjmení z Bouda na latinskou podobu Budecius. Z jeho potomků vynikl například Tomáš Budecius, opat kláštera na Zbraslavi v letech 1716 – 1738. (Nechal v barokním slohu přestavět kostel v Mokropsech a Líšnici.) V roce 1681 je uveden jako majitel domu Martin Bouda.  V roce 1688 je dům zmiňován jako dům Harantovský, zpráva je nepřímá a je zmíněn při lokaci sousední nemovitosti. V roce 1731 náležel dům Izáku židovi, opět nepřímá zmínka.  Do této doby zde byla jen pravoúhlá ulice Ševčíkova – Prácheňská, městská hradba směr k hotelu Prácheň byla prolomena až v následujících letech. Jedná se tedy o nejmladší městskou bránu v rámci městského opevnění.  K existenci této nové brány zřejmě odkazuje zmínka z roku 1723, kdy pojal primátor Martin Gregor úmysl nechat „dva obrazy na bránu novou malovati“ a žádal, aby každý přidal nějakou finanční částku.  Následně žili v domě s městskou branou židovští obyvatelé, v roce 1776 je zde zmíněn Abraham Drahenický.  Židovské domy byly značeny římskými číslicemi, jak je patrné z plánu z roku 1837. Informace k této městské bráně můžou doplnit neprobádané archivní prameny v unikátním zachovalém souboru radních manuálů uložených v Státním okresním archivu v Klatovech.

Výřez z plánu Stabilního katastru z roku 1837. Podle stabilního katastru se zdá, že při založení města ve druhé polovině 13. století se s umístěním městské brány v těchto místech počítalo. Nicméně pro dobu až do zmíněného roku 1723 zde stával jen objekt pro bydlení. Po zboření brány z důvodu rozšíření komunikace před rokem 1837 zde vznikly po obou stranách samostatně dva domy jak je patrné z plánu.

Dům čp. 33 včetně zbytku části městské brány, vybíhající do ulice, která byla zbořena v 70. letech 20. století. (fotografický archiv NPÚ v Plzni)

Plán města se zakreslením jediné známé podoby městské brány od F. Schwingreise z poloviny 18. století s přilehlým domem čp. 33 (barevně vyznačeno). Nad branou byla umístěna zdobná nástavba s věžičkou, z vnější strany od hotelu Prácheň snad doplněná městským znakem a znaky vrchnosti

Dům čp. 35, Prácheňská ulice (nárožní dům)

V roce 1619 je majitelem domu Václav Markvart jinak Hollar. Z jakého důvodu získal druhé příjmení Marvart nebylo nezjištěno. Dům je zmiňován v souvislosti s přidělením kmenů na stavbu jeho shořelého domu po velikém požáru města způsobeném drancováním vojsk generála Bonaventury Buquoye. Na opravu domu přiděleno 30 kmenů dřeva.  V roce 1623 prodává Václav Markvart jinak Hollar dům svůj vlastní a nezávadný za 180 kop míšeňských Václavovi Rožberskému. Dům leží mezi domy spálenými Mikuláše Racka a domem Klaudovským. Pod zápisem podepsán purkmistr Zachariáš Hladík a radní Jan Malkovský, Matouš Kryspach, Matěj Markovic, Jakub Královský a Jan Bouda. Václav Rožberský odkázal veškerou svou pozůstalost včetně domu ke kostelu sv. Jana Křtitele. Zřízení úředníci nad tímto kostelem Ondřej Křenek a Jan Netvík prodali dům v roce 1627 Matějovi Markovic  za  130 kop. Dům leží mezi domy Mikuláše Racka a spáleništěm Kloudovským. V hotovosti zaplatil Matěj Markovic 30 kop, další peníze do vyplacení celé částky každoročně po 10 kopách.  Matěj Markovic  následně převedl dům na bratra Petra Markovic, který  odkázal dům k záduší kostela sv. Jana Křtitele. Volení úředníci nad tímto kostelem Jan Netvík a Jakub Malkovský prodávají v roce 1636 tento dům Jakubovi Kratochvílovi za 200 kop. Dům leží mezi domy Mikuláše Racka a sladovny z jedné a domu Pavla Boudy strany druhé. V Berní Rule z roku 1654 je zmíněn Jakub Kratochvíl povoláním bečvář (vyráběl sudy), obhospodařuje 17 strychů polí (4,8 hektaru), chová 2 voli, krávu, 3 ovce a 2 svině. Jako majitel domu je zmíněn ještě v tzv. revizitaci Berní ruly z roku 1675.  V roce 1676 sepisuje Jakub Kratochvíl poslední vůli. V té ustanovuje za dědice Jiřího Hillariusa „syna mého nejmilejšího“ jemu také odkazuje na domě 20 zlatých. Dále uvádí, že „poněvadž mě Kateřina manželka má důvěrně a upřímě přes 26 let opatrovala“ zato má dále právo bydlet v domě, kde může provozovat svou živnost. A je jí přiřčeno rovněž 20 zlatých na tomto domě. Martin syn dostane 15 zlatých a Jakub, další syn dostane rovněž 15 zlatých přesto, že „mne velmi neposlušný byl a marnotratný jest“. Dcera Alžběta dostane 20 zlatých, další dcery Eva a Kateřina dostanou jen po 10 zlatých, protože již dostaly svatební výpravu. Svému zeti Jiřímu Tevernému, manželu dcery Kateřiny odkazuje své bednářské nádoby. Po smrti Jakuba Kratochvíla přechází dům na syna Martina. Ten jej se sestrou Alžbětou prodává za 135 zlatých v roce 1681 Jiřímu Tevernému a Kateřině manželce.  Dům leží mezi domy Martina Boudy a spáleništěm Vítovským strany druhé.  Jiří Teverný musí doplatit ještě dluh, který zůstává ke kostelu sv. Jana Křtitele 23 zlatých, 46 grošů.  V roce 1727 prodává Jiří Teverný dům Justýně Teverné za 135 zlatých. Dům leží mezi spáleništěm Vítovským a domem židovským (jméno neuvedeno). V roce 1729 si požádala na obci Justýna Teverná o vykázání příslušného místa kde by si mohla zřídit hokynářský krám.  V roce 1792 je majitelem domu zmíněn Jan Červenka. V roce 1817 Ignác a Rosalie Malkovští.

Podoba nárožního domu na fotografii z roku 1979, archiv městského muzea

Současná zástavba na místě zbořeného objektu (rok 2017)

Dům čp 35, čp 884, Prácheňská ulice

V 17. století zde bývala proluka, snad proto, že bylo toto místo již tehdy vyhrazeno židovské komunitě. Při městských hradbách byl zřízen židovský hřbitov, který byl ve druhé polovině 20. století přestěhován na nový židovský hřbitov umístěný na jižním svahu vrchu Loreta.  Zmínka o židovském hřbitově ve městě pochází již z roku 1670, kdy si stěžuje žid Šťastný purkmistru a radě města Horažďovic na místního rasa, zakopávajícího mršiny psů před parkán, protože jsou zde pochováváni za poplatek obci též Židé. V roce 1693 si stěžovali radní vrchnosti Václavu Vojtěchovi ze Šternberka, aby byl dodržován maximální počet 10 židovských rodin včetně kantora ve městě, protože jejich zvyšování je na úkor obživy a podnikání křesťanských rodin. Ustanovení o maximálním počtu 10 rodin ustanovil majitel panství Václav Vojtěch ze Šternberka ve svých artikulích z roku 1681. Zároveň zde uvádí, že pokud by nějaký žid prodával svůj dům, mají horažďovičtí přednostní právo, pokud by o něj projevili zájem.  V 18. století se počet zvýšil na 13 rodin.

Domovní zástavba je v těchto místech zmíněna poprvé až po roce 1727. Podle plánu Stabilního katastru z roku 1837 se jedná o 4 domy.

  1. Čp. 32 V těchto místech stávala původně sladovna zmíněna v roce 1636 při lokaci domu Václava Hollara jinak Markvarta. Není jisté, zda náležela k domu Hollarovskému, či byla obecní. Jako majitel domu je na tomto místě uveden až v roce 1766 Jan Červenka. V roce 1782 prodává dům várečný Františku Peckovi za 230 zlatých. František Peckovský, jak je také uváděno, prodává dům právovárečný se zahradou v roce 1795 Josefu Boháčovi za 609 zlatých. V roce 1797 prodávají dům Františku Grunerovi za 740 zlatých s doplněnou poznámkou po straně zápisu, že do dvora domu vedou ze židovské školy 4 okna. V roce 1799 povoluje perníkářský mistr František Gruner s vědomím a souhlasem své manželky horažďovické židovské obci prolomení tří oken ze synagogy do svého dvora, respektive zahrady, který se synagogou sousedí, židovská obec mu za to platí příslušný obnos. V roce 1800 je dům prodán Matěji Hranáčovi a manželce Anně.
  2. Čp 33 V roce 1766 prodává Terezie, vdova po Filipu Eliáši dům Františku Peckovi situovaný mezi domy Jana Červenky a domem Heršla Isaaka strany druhé za 260 zlatých. V roce 1794 přechází dům na Josefa Pecka.
  3. Římská VI. Dům náleží v roce 1766 Heršlu Isaakovi dle lokace sousední nemovitosti. Následně je zde zmíněn Leopold Arnstein. V 19. století zde byla židovská škola.
  4. Římská X. V roce 1731 je zde zmíněna vdova Konířka, v roce 1742 žid Koníř. Oba majitelé jsou zmíněni v rámci lokace sousední nemovitosti.

Do sepsání historie domů, kde žili židovští obyvatelé, nebyly zahrnuty jako podklady židovské gruntovní knihy založené v roce 1786.

Porovnání domovní zástavby na plánu Františka Schwingreise z poloviny 18. století s plánem tzv. Stabilního katastru z roku 1837. Na původním plánu Fr. Schwingreise je zřetelná ještě ulička na městské hradby (označeno šipkou) , mající za úkol snadný přístup obyvatel při obraně města. Tato ulička se stala předělem kde začínala židovská zástavba.  1. Dům nárožní Václava Hollara, jinak Markvarta, 2. Dům čp. 32,  3. Dům čp. 33,  4. Římská VI., 5. Římská X, 6. Synagoga, 7. Židovský hřbitov

Zástavba před demolicí, archiv Městského muzea

Zbytky židovského hřbitova před zrušením ve dvorním traktu domovní zástavby, archiv p. Meduny

Novodobá zástavba (r. 2017)

Dům čp. 77, Prácheňská ulice

V roce 1619 je majitelem domu Matouš Racek. Dům je zmiňován v souvislosti s přidělením kmenů na stavbu jeho shořelého domu po velikém požáru města způsobeném drancováním vojsk generála Bonaventury Buquoye.  V roce 1623 je dům uveden jako „dům spálený Mikuláše Racka“ patrně se jedná o syna Matouše Racka. Jako majitel domu zmíněn ještě v roce 1636. V roce 1641 patřil dům Vítovi Zajíčkovi, zmínka je nepřímá, je uveden při prodeji sousední nemovitosti. V roce 1640 žádal Vít Zajíček truhlář radní o propuštění z cechmistrovství cechu truhlářského, protože se dal do cechu sladovnického. To mu bylo povoleno s podmínkou, že se řádně před cechmistry omluví a složí veškeré počty cechu truhlářskému, kterými byl povinen. Dále odevzdá konvici „nožířskou“ která mu připadla kšaftem po nebožtíku Viktorinovi Nožíři. Zřejmě se jednalo o cechovní konvici, coby jeden ze symbolů cechu. V roce 1654 náležel dům stále Vítovi Zajíčkovi, sládku. Dle Berní ruly obhospodařoval 20 strychů polí, choval 2 voly, 2 krávy, 2 jalovice, 4 ovce a 4 svině.  V roce 1657 přenechává Anna vdova po Vítovi Zalíčkovi dům se sladovnou ležící mezi domy Jakuba Kratochvíle a domem Kryštofa Trenského Jiříkovi Ekhartovi zeti svému a Dorotě manželce, dceři své. Součástí jsou dědiny na Zbiroze, na Větrově, nad mlýnem Podmezským, nad obecnými sádkami a u cesty jdoucí ke Svatému Poli.  Ve zmíněném roce 1657 byl přijat pod městskou jurisdikci Jiřík Ekhart „jinak sládek neb Vyskočil z města Pňovan“. Dále pokračuje výše zmíněný převod nemovitosti Anny Zajíčkové na svého zetě Jiříka Ekharta. Kšaft Anny Zajíčkové z roku 1668 upřesňuje dělení pozůstalosti ve prospěch zetě Martina Kislinga, dcery Alžběty, sirotků po dceři Dorotě manželce Jiřího Sládka jinak Ekharta, Tomáše Šípka a kostela svatého Jana Křtitele, kde si přála být Anna Zajíčková pochována. V revizitaci berní ruly z roku 1675 je zmíněn jako majitel domu stále Jiřík Vyskočil. V roce 1681 postupuje dům Zajíčkovský Martinu Červenému. Na dalším listu v knize smluv uvedeno, že Martin Červený kupuje spáleniště Vyskočilovské za 60 zlatých. Snad proto, že rozlehlý dům vyhořel a je veden jako spáleniště, dostává se nakonec do majetku obce.  V roce 1684 se usnesla obec, že „v příčině spáleniště Vítovského, že chvalitebná a dobrá věc jest, aby týž spáleniště Vítovské pro obecní pivovar ujato, prohlídnuto, prošacováno a zápisem stvrzeno bylo“. K prohlédnutí domu byli zvoleni Bartoloměj Sega, Václav Šípek, Jan Gregor, Pavel Hladotín, Petr Madot a Jiří Sutic. O nemovitost měl zájem i farář z Malého Boru, který jej žádal pro svého bratra, ale žádost mu byla zamítnuta. V majetku obce zůstal dům poměrně dlouho. Až v roce 1731 prodává obec spáleniště Zajíčkovské Matějovi Balíčkovi za 110 zlatých k ruce jeho zetě. Ve stejném roce prodává Matěj Balíček dům obratem Karlovi Dražickému  a jeho manželce Alžbětě za 120 zlatých. Matěj Balíček uvádí, že koupil spáleniště domu  řečený Zajíčkovský ležící mezi domem vdovy konířky a domem Františka Schollera od obce. „Z tří krav železných platí se dvě po 14 zlatých ke kostelu sv. Jana Křtitele“, které na sebe kupující přijal.  Alžběta Dražická postupuje tento dům v roce 1742 Františkovi Ludvíkovi radnímu, výměnou za svůj dům ležící v trhové ulici mezi domy Matesa Kocha a Josefa Nüdera, řečený Buškovský za 228 zlatých. Alžběta Dražická mu obratem postupuje svůj dům ležící vedle domu pana Schollera a žida koníře strany druhé řečený Vítovský za 400 zlatých. „Paní Dražická jsouc dlužna  opatrné obci ještě 50 zlatých“, které se František Ludvík uvoluje za ní zaplatit. Na zhandlovaném domu Vítovském zůstává jedna železná kráva, tedy 6x ročně plat k záduší sv. Jana Křtitele. V roce 1786 prodává Kateřina Ludvíková Tomáši Heermanovi, správci Tažovskému „dům vlastní se zahradou a kaplí a vším tím co se v tej kapli od obrazův a tím podobných věcí vynachází“ dále pole u stínadel za 950 zlatých. V Horažďovicích se jednalo o jediný dům, kde je v rámci domu listině zmíněna vlastní kaple. Vzhledem k tomu, že se jednalo o gotický dům, mohla být kaple postavena formou arkýře ve fasádě dvorní části objektu. (z křesťanské tradice byla povinná orientace kaple či kostela směrem na východ) Podobné měšťanské domy s arkýřem se zachovaly např. na náměstí v Kadani. V roce 1817 odkazuje Tomáš Heerman právovárečný dům se zahradou nejstaršímu synovi Janovi, respektive polovici domu, „jinak dolejší díl se dvěmi sednicemi s jedním napravo ležícím sklepem, levý díl zahrady, chlívečky, koňskou maštal, půl mandlovny k ulici“, dále mu odkazuje chalupu se zahradou čp 82 na předměstí. V roce 1818 upřesňuje prodej právovárečného domu Tomáš Heerman  svým synům Janovi a Václavovi na polovic. Objekt vyhořel v polovině 19. století. Jak zmiňuje plán na stavbu nového krovu z roku 1866 uloženého spolu s dalšími plány hospodářských budov tohoto domu ve stavebním archivu Městského úřadu. Nicméně, svoji pozdně gotickou dispozici si zachoval dům až do zboření v 70. letech 20. století. Na tomto místě dnes stojí novostavba bytovky.

Stupňovitý gotický štít zaznamenala jak veduta Františka Schwingreise z poloviny 18. století, tak perokresba Jana Willenberga z roku 1602

Půdorys rozlehlého domu na plánu Stabilního katastru z roku 1837 a jedna z mála zachycených podob domu na výřezu z pohlednice z roku 1906 (označeno šipkou) Stupňovitý štít byl zřejmě odstraněn po požáru v polovině 19. století.

Současný stav objektu (2017)

Dům čp 78, Prácheňská ulice

Dům je poprvé zmiňován v roce 1619, kdy patřil Kristýně Hrabovské a jejímu nejmenovanému zeti. Je zmíněna v soupisu pohořalých, po velikém požáru města způsobeném drancováním vojsk generála Bonaventury Buquoye, kdy mu bylo přiděleno 30 kmenů dřeva na stavbu nového krovu. Odhad škod po požáru činil 450 kop. V roce 1626 postupuje v rámci poslední vůle Magdalena Rejčková tento dům „se vším nábytkem co se vynajíti může“ svému manželovi Jakubovi Rejčkovi, rodáku z Malého Boru. V roce 1633 měl Jakub Rejček pronajat rovněž Podbranský mlýn. Svého manžela ale přežila a dům následně postupuje Řehoři Červenkovi smlouvou z roku 1641, když předává Řehoř Červenka s Annou manželkou dům ležící mezi domy Finkovským a Víta Zajíčka od Magdaleny Rejčkové výměnou za svůj dům (čp 80)  mezi domy Kateřiny Špornové a téhož domu Finkovského. V roce 1646 prodává Řehoř Červenka dům vlastní ležící mezi domy Víta Zajíčka a spáleništěm Finkovským Kryštofu Trenskému a Kateřině manželce za 190 kop míšeňských, přičemž ihned složil padesát kop v hotovosti a dále každoročně po dvaceti kopách až do vyplacení celé sumy vždy ke svátku svatého Víta. V pozdějším připsaném zápisu Řehoř Červenka uvádí, že mu byl dům zcela zplacen počínaje rokem 1647 s doplacením v roce 1653. V Berní rule v roce 1654 je uvedeno, že osýval  31 strychů polí, chová 2 koně, 3 krávy, 2 jalovice, 10 ovcí a 9 sviní. V roce 1687 prodává Jakub Trenský s bratrem Kašparem a sestrou Kateřinou dům po nebožtíkovi, otci jejich Kryštofu Trenským, Jakubovi Kozákovi a Zuzaně manželce za 210 zlatých spolu se „starodávným klusem a společnými žlaby“. V roce 1727 sepisuje Jakub Kozák poslední vůli. V ní odkazuje dům manželce Zuzaně. Po její smrti má dům přejít na dceru Bětušku za 250 zlatých. Splátky budou předávány těmto osobám „Rosině provdané Schollerové (později noví majitelé domu) vnuku mému  po nebožce Verunce Tichej, Kateřině Hlavatej, Anně vdově řezbářce která v Praze pozůstává“.  Kromě podělení polí, musí proplatit jeho žena „židům za barvy co jsem dlužen“ . V roce 1727 prodán pozůstalými po nebožtíkovi  Jakubovi Kozákovi  dům Františkovi Schollerovi a manželce Rosině ležící mezi domy Jana Šamše „z kteréhož klus do domu jeho odstarodávna jest“ a obecním spáleništěm strany druhé za 300 zlatých a „všechen nábytek hospodářský, vůz na kolesníky, řetězy, brány, sekery“. V roce 1765 prodává a postupuje dům vlastní a nezávadný František Scholler svému synovi Václavu Schollerovi ležící mezi domy Františka Ludvíka  a domem Barbory Strakové za 100 zlatých. V roce 1794 kupují v dražbě právovárečný nezávadný dům v městě po zemřelém Václavu Schollerovi Josef Rábský s manželkou Kateřinou za částku 607 zlatých. V roce 1799 prodávají  Josef Rábský s Kateřinou manželkou dům Antonínu Palaufovi za 730 zlatých. V roce 1830 prodává mydlářský mistr Antonín Palauf  dům várečný se zahradou Josefu Koubovi, zednickému mistru za 665 zlatých.

Plán na přestavbu domu z roku 1866, Červeně značené přestavby ve zmíněném roce, Státní okresní archiv Klatovy, Archiv města Horažďovice

Půdorys domu na plánu Stabilního katastru z roku 1837

Současná podoba objektu (rok 2017)

Dům čp 79, Prácheňská ulice

Dům je poprvé zmiňován v roce 1619, kdy patřil Pavlovi Rabštejnskému. Je zmíněn v soupisu pohořalých, po velikém požáru města způsobeném drancováním vojsk generála Bonaventury Buquoye, kdy mu bylo přiděleno 20 kmenů dřeva na stavbu nového krovu. V roce 1626 žádala Mandalena Rabštejnská obec o várku piva, to jí povoleno pod podmínkou, že je neprodleně povinna svůj příbytek „vyzdvihnouti a stavěti“. Jinak ji nebude povolena ani várka, ani provozování živnosti. V roce 1641 je dům uvedena jako dům Finkovský. V roce 1646 postupuje obec spáleniště řečené Finkovské za 40 kop míšeňských ležící mezi domy Kryštofa Trenského  a  Pavla Kramaříka strany druhé Řehořovi Červenkovi a jeho manželce Anně.  V Berní rule z roku 1654 je uveden jako švec. Obhospodařuje 7 strychů polí, chová 2 krávy, 1 jalovici a 7 ovcí, s poznámkou k tomuto roku jako „Pohořalý“. V revizitaci Berní ruly z roku 1675 je jako majitel tohoto domu zmíněn Jiří Mottl. V roce 1709 prodávají svůj dům slove Motlovský bratři Šimon a Jan Mottlové na místě své sestry Anny provdané Eliášové Janovi Pangrácovi a Barboře manželce za 150 zlatých.  Dům na bratry Mottlovi připadl po smrti jejich otce Jiřího Mottla, stejně tak louka za mostem „jdouc k Oujezdci“ .  Jan Pangrác se zavazuje platit dluhy, které po smrti Jiřího Mottla zůstali a na což věřitelé přistoupili. Působil ve městě jako kantor. Protokol radní z let 1706 – 1712 upřesňuje, že Jan Pankrác kantor ujal dům po nebožtíkovi Jiříkovi Mottlovi tchánu svém, ležící mezi domy Václava Vrkala a Jakuba Kozáka strany druhé za 150 zlatých od svých pánů švagrů Šimona Mottle a Jana Mottle a Anny Eliášový.  V roce 1711 žádal radní, aby mohl zůstat  ve funkci. Na to radní přistoupili protože „mnoho mládeže po ty léta vyučil“ a také hudební nástroje „instrumenta musicalia“ sám opravoval. V roce 1712 prodává dům Jan Pangrác po svém tchánovi ležící mezi domy Václava Vrkala a Jakuba Kozáka Janovi Šamšovi za 145 zlatých. Jan Šamše musí složit ihned v hotovosti 65 zlatých, ostatní peníze každoročně po 10 zlatých až do úplného zaplacení. V roce 1716 si stěžuje radním Jan Šamše v příčině „koupeného domu Mottlojc“  od pana Jana Pankráce za 145 zlatých koupených. Když zatím složil 65 zlatých. A že chce doplatit jen 20 kop, že víc nedá, protože za víc nestojí. Proti tomu se ohradil Jan Pankrác, a že je tedy ochoten jít s cenou na 130 zlatých. V roce 1751 propouští Zuzana Šamšová dům svůj vlastní, v městě situovaný vulgo Šamšovský mezi domy Maura Hori a Franze Schollera strany druhé Štěpánovi Strakovi, zdejšímu měštěnínu za 130 zlatých, výměnou za jeho dům na předměstí. Z roku 1738 pochází zhostný list Štěpána Straky, tkalce, syna Jana Straky, zaměstnaného řadu let ve sklárně. List vydaný Františkem Bonifácem, převorem cisterckého kláštera v Brně. V roce 1777 prodává várečný dům řečený Šamšovský ovdovělá Barbora Straková po Štěpánu Strakovi,  svému zeti Janovi Kačerovskému  ležící mezi domy Václava Schollera a Karla Skaly strany druhé za částku 130 zlatých. Barbora Straková, jeho tchýně si vymiňuje dožití v tomto domě. Dům postoupen v roce 1798 synovi Matyáši  Kačerovskému. V roce 1812 provádí Matyáš Kačerovský stavební práce v ceně 500 zlatých. Práce prováděli  Johann Klas mistr zednický a Jan Huleš, mistr tesařský.

Půdorys domu na plánu Stabilního katastru z roku 1837

Část ulice Prácheňská s domem čp 81 na snímcích pro chystanou asanaci města, rok 1971, dům označen šipkou,  archiv p. Meduny

Současný stav objektu (r. 2017)

Dům čp 80, Prácheňská ulice

Dům je poprvé zmiňován v roce 1619, kdy patřil malíři Janu Kavkovi. Je zmíněn v soupisu pohořalých po velikém požáru města způsobeném drancováním vojsk generála Bonaventury Buquoye, kdy mu bylo přiděleno 20 kmenů dřeva na stavbu nového krovu. Nakonec ale prodal malíř Jan Kavka dům Janu Spoustovi a odstěhoval se do Sušice. V tomto městě odkazuje veškerý majetek smlouvou učiněnou do městských knih v roce 1636 tak, aby po smrti své a manželky připadl dceři Kateřině „pokud by se dobře cztně a chwalytebně chowala“. Otcem Jana Kavky mohl být Michael Kavka rodák ze Stříbra, který byl přijat pod městskou jurisdikci Horažďovic v roce 1573. V roce 1627 prodává obcí nařízený poručník Jakub Hlaváček nad sirotkem Janem Spoustou po jeho zemřelém otci Janu Spoustovi dům Řehoři Červenkovi za 88 kop. Dům prodáván v přítomnosti tety sirotka Jana Spousty Anny Černé. Dům slove Spoustovský ležící mezi domy Kateřiny Václava Královského manželky (?) a domu Magdaleny Rabštejnský strany druhé. V roce 1641 si směňují dům Řehoř Červenka s Magdalenou Rejčkovou. Když postupuje tento dům ležící mezi domy Kateřiny Špornové (dům nárožní Boudovský) a domem Finkovským (čp. 79) Magdaleně Rejčkové. Magdalena Rejčová prodává obratem svůj dům Řehoři Červenkovi, jehož dům situován ob jeden dům výše v Prácheňské ulici  (čp. 78). Magdalena Rejčková dostává ke směně objektů ještě doplatek rozdílu cen obou nemovitostí 100 kop míšeňských navíc. Peníze vypláceny v ročních splátkách do roku 1646.  Magdalena Rejčková prodává dům v roce 1646 Pavlovi Kramaříkovi, ležící vedle nárožního domu Samuele Boudy za 55 kop. Pavel Kramařík předtím obytný v místní části Zářečí žádal vrchnost o propuštění z poddanství, „K žádosti suplikujícího obzvláště poněvadž jest chalupu svou jiným hospodářem opatřil povoluji a jeho za souseda k obci města mého Horažďovic propouštím, rok 1646, František z Šternberka (podpis) a zároveň ke všem svobodám a privilegiím města Horažďovic přijat“. Magdalena Rejčková pozůstalá vdova po Jakubovi Rejčkovi, mu prodává dům svůj vlastní a nezávadný dílem zpustlý  a něco vystavený. V roce 1657 si stěžuje Tomáš Brexelius na Pavla Kramaříka a Pavla Trusku, že dělají a prodávají vosk a mezi mydláře do cechu se nedají.  V testamentu z roku 1666 odkazuje Pavel Kramařík celý svůj majetek manželce Dorotě. Uvádí dům v městě a druhý na předměstí. Své děti Kryštofa a Kateřinu z dědictví „opomíjí pro jejich nechvalitebné chování“ protože „pro jejich pletichy a soudy (peněžní) částku vynaložiti jsem musil“. Pokud se budou chtít za života „napravit“ má je jeho manželka do bytu přijmout. V roce 1677 prodáván dům „Kramaříkovský“ jménem dožádaného úředníka Václava Vojty za 70 kop Evě Malkovské. V hotovosti složila Eva Malkovská ihned 20 kop, který k sobě přijal plnomocník Václav Vojta, další splátky má platit každoročně při svatém Martinu. Ale již v roce 1680 je opět prostřednictvím dožádaného úředníka Vaclava Vojty „ten čas ouřad purkmistrovský držící“ prodáván dům „Kramaříkovský“ po nebožce Evě Malkovské, která jej „tak nanejvejš spustila a zruinovala“ Janovi Špalkovi. Ten složil v hotovosti 20 kop, z peněz byl zaplacen i jistý dluh Eliášovi židu. Zbytek peněz placen vždy o svatém Martinu. V roce 1705 prodávají sirotci Špalkovští Anna a Markyta dům „sirotčí Špalkovský“ ležící mezi domy Ignáce Boudy (nárožní) a domem Jiřího Mottle strany druhé Václavovi Vrkalovi a Mandaleně manželce za 80 zlatých. V roce 1724 si stěžuje Václav Vrkal, že u něho pekla vojačka chleba až do jedenácti hodin večer. Vojačka zcela určitě náležela k francouzské armádě, která zmíněného roku plenila Horažďovice. Tato epizoda z válek o rakouské dědictví (1740 – 1748)  byla dovedně vymalována jako součást veduty města ve velkém zámeckém sále.  Důsledky válečných škod tohoto vpádu řešil s městem Horažďovicemi magistrát v Písku ještě v roce 1749.  V roce 1724, dne 26. ledna  vyhotovil Václav Vrkal testament, své dceři Judytě, manželce Jana Šlechty té „ již předešle za svého živobytí věnoval pole pod 8 strychy“. Janovi Mottlovi prodává jisté spáleniště za 14 kop, dále sedm kusů ovčího dobytka bahnic a jednu březí jalovici. Z dědictví hodlal vykázat děti po Judytě Šlechtové, vnuka Matěje Šlechtu a vnučku Mařenu provdanou Maškovou „protože jsou mě jak sluší náležitě nectili, proklínali, zlořečili, nicméně aby pak dále p. Bůh všemohoucí uražen nebyl a já po smrti pokoj míti mohl, s dobré vůle oboum dvoum dědinu v Hlavičkách pod 5 strychy, která je zatím zastavena ve 20 zlatých zastavena Tomášovi Pintzovi. Spáleniště dvoru na předměstí přiřčeno manželce Mandaleně a synu Janovi. Jim rovněž odkazuje dům, v něm všechen nábytek „jakož i všechny nábytky hospodářské, též hořejší díl dědiny v Hlavičkách po 2 strychy, klín u stínadel pod 5 strychy, dědinu u stínadel hořejší pod 3 strychy, dvůr s obilím se vším k němu příslušenstvím, koně. Krávu a tři ovce. Testament stvrdil přitištěním pečeti se symbolem punčochářského cechu. V roce 1741 přechází dům ležící vedle domu Boudovského po nebožtíkovi Václavu Vrkalovi na jejich syna Jana Vrkala. Předmětem prodeje bylo rovněž pole pod stínadly, zvané klín pod 5 strychy a nad Klínem druhé pole a louka na Jarově. Pokud by Jan Vrkal chtěl odprodat svůj dům, vymiňuje si předkupní právo jeho otčím Petr Stegl, stejně tak, kdyby chtěl Petr Stegl prodat něco z dědictví Vrkalovského, má předkupní právo Jan Vrkal. Dvůr Vrkalovský na předměstí jako část dědictví kupuje pro sebe Petr Stegl. Z 20. září roku 1746 se zachoval z ruky Jana Vrkala opis staršího dokumentu popisujícího nepřátelský útok na město Horažďovice a velký oheň 22. 6. 1619 s vyčíslením škod u jednotlivých stavení (seznam obyvatel) a ohně ze dne 2. srpna. 1746. Jan Vrkal prodává dům v roce 1743 židu Mauru Löwimu za 135 zlatých, 100 zlatých složeno v hovosti. V roce 1772 kupuje dům po nebožtíkovi Maurovi Löwovi Josef Kartzovský s manželkou Annou za 230 zlatých. Dům je situován mezi domy Bernardiny Budeciusové a strany druhé domu Barbory Strakové. Pozůstalí sirotci po Mauru Löwi si vymiňují, že pokud by po dovršení zletilosti měli zájem se do domu vrátit, má jim jej nový vlastník postoupit. V roce 1779 prodává Karel Skala Martinovi Vorlovi staršímu a Anně manželce dům várečný a nezávadný v městě se vším právem a příslušenstvím za 225 zlatých rýnských. Anna Vorlová manželka, prodává dům v roce 1786 Petrovi Dědovskému za 220 zlatých. Prodávající manželé si vymiňují v prodávaném domě „zadní světničku k obývání až do jejich obou zemření“. Ve stejném roce měl být dům ale prodán Anně Thýsové. Mladší přípis na pravém okraji stránky oznamuje, že jej kupuje Anna Týsová od Karla Skaly, jenž na dům zápis měl, ale dům nakonec v roce 1779 Matějovi Vorlovi prodal. V roce 1791 prodává Jan Týs (Johann Šebesta jinak Týs – na konci u podpisů smluvních stran)  dům vlastní právovárečný Jindřichovi Šímovi k ruce Janovi a Markétě Cellerinových za 350 zlatých.

Plán domu na Stabilním katastru z roku 1837

Současná podoba objektu (rok 2017)

Dům čp 81, Prácheňská ulice

Nárožní dům při dolejší bráně je poprvé zmiňován v roce 1619, kdy patřil Janu Boudovi.  Dům je zmiňován v souvislosti s odhadem škod po velikém požáru města způsobeném drancováním vojsk generála Bonaventury Buquoye. Škoda na objektu byla vyčíslena na 600 kop. Kmenové dřevo na opravu krovu mu přiděleno nebylo, protože u soupisu pohořalých majitelů domů je poznámka že vlastní les. V roce 1644 došlo k rozdělení majetku Kateřiny Boudové manželky po zemřelém Janu Boudovi, podruhé provdané Špornové. Předmětem dědictví je dům „v městě s pivovarem blíž dolejší brány a dvůr za touž branou ležící, tak i jiný nábytek domovní, dobytek a cínový nádobí“. Dům v městě ujímá syn Samuel Bouda. Objekt je popsán jako „Dům s pivovarem, pánev v něm, pár koní, vůz poželezný za 400 kop míšeňských“. Dům je situován mezi domy Magdaleny Rejčkové a proti domu Adama Školy (Černý orel).  Dceři Ludmile provdané Gregorové prodán „Dvůr za dolejší  branou vedle kováře ležící“ za 150 kop. Následně slevila Kateřina Špornová Samuelu Boudovi z částky 100 kop. Ostatní sourozenci Pavel, Václav a sestra Anna po zemřelém Janovi Boudovi ale „z jiné matky zplozené“ byly na základě kšaftu Jana Boudy vyrovnány mlýnem podmezským (mlýn Mrskoš) s trávníkem, poli, krávami, voly, vozem a jiným příslušenstvím. V roce 1679 uvádí ve svém kšaftu Samuel Bouda, který se týká jeho druhého domu Hollarovského, dnes Zlatý Jelen, že „dolejší dům můj Boudovský“ bude náležet společně jeho synům Karlovi, Norbertovi, Danielovi a Ignácovi. Po zemřelém Samuelu Boudovi přechází dům „dolejší Boudovský při Dolejší bráně“ v roce 1691 na syna Tomáše Ignáce Budecia (polatinštěné příjmení Bouda) a Annu manželku za 300 kop. Na prodeji domu Tomášovi Ignáci Boudovi se usnesli všichni sourozenci Boudovští na místě nejstaršího bratra Karla. Dům je uváděn se vším příslušenstvím a „od starodávna skrze dům klusem, tok vody běžící“. V roce 1732 sepisuje Tomáš Ignác Budecius poslední vůli. Kde odkazuje pole mezi děti Josefa, Bernarda, Františka, Samuela, Barboru, Bernardinu, Kláru a Rozinu. Všechny děti jsou také poděleny nějakou drobnou památkou. Syn Tomáš, toho času opat kláštera na Zbraslavi dostane „agnus stříbrný dutý s dílečkem hřebíku Krista Pána s kterým na dřevě kříže z toho přibit býti ráčil“. Josef syn nejmladší dostane „křížek cypřišový“, Bernard „relikviář za sklem nalomeným“, Barbora „relikviář za sklem, hedvábný opasek dotýkaný v Římě i ve Vlaších v Loretě“.  Dětem je společně převeden dům v ceně 300 zlatých a dvůr na předměstí se zahradou za 250 zlatých. Z mnoha finančních nadání figuruje například pro „okrášlení chrámu Páně do kláštera sv. Michala na 4 neb 5 termínů odkazuje 25 zlatých“. Za takové peníze se mají sloužit mše při oltáři sv. otce Františka. Dále se mají sloužit tři mše při oltáři „zázračné Panny Marie horaždějovické“, také péct chleby či sloužit mše pro chudé. Mezi řadou další církevních nadání figuruje např. dar bratrstvu svatého škapulíře k sv. Havlu na Starém městě Pražském. V roce 1734 přechází obnoveným kšaftem dům Boudovský na nejmladšího syna Josefa v sumě 350 zlatých. Dcera Rozina dostane k svatbě kromě obilí a dobytka ještě almaru zelenou, židli na vaření, postel bez nebes, fěrtoch dykytový modrý a černou čepici aksamitovou. V roce 1739 postoupil podíl na domě a dvoře se zahradou František Budecius svému bratru Bernardovi proti vyplacení 100 kop, které mu náleží, protože působí jako řeholník v klášteře Zlatá Koruna. V roce 1778 definitivně opouští rod Budeciů tento dům. Ve zmíněném roce prodává Bernard Budecius dům Karlu Malkovskému se vším právem a příslušenstvím za částku 350 zlatých. V roce 1781 prodává Karel Malkovský dům svůj nezávadný, várečný ležící mezi trhem koňským (ulice Havlíčkova) a dobytčím (ulice Trhová) Adamu Seidlovi za 340 zlatých rýnských. Adam Seidl prodává obratem dům o rok později Filipovi a Josefě Millerovým. Delší dobu nezůstal dům ani v majetku Filipa Millera. Ten prodává „dům v ničem nezávadný zvaný Boudovský v městě várečný blíž dolejší městské brány nárožní“ v roce 1793 Antonínu Haberspergerovi a jeho manželce Ludmile za částku 999 zlatých. V roce 1818 přechází právovárečný dům na syna Jana Haberspergera za částku 1000 zlatých.

Půdorys domu na plánu Stabilního katastru z roku 1837

Část ulice Prácheňská s domem čp 81 na snímcích pro chystanou asanaci města, rok 1971, archiv p. Meduny

Současný stav objektu (r. 2017)

Dolejší brána

Dolejší bránu tvořily původně dvě části. Dodnes se zachovalo torzo vnitřní brány. Městské hradby jako součásti vstupních bran vznikaly ve dvou etapách. Nejstarší vnitřní pás hradeb doplněný po celé ploše o cimbuří pochází z let 1279 – cca 1307, kdy snad již jako kompletní čelilo obléhání králem Rudolfem Habsburským. Financování druhého pásu hradeb doplněného o charakteristické čtverhranné bašty je doloženo v unikátně zachovalé početní knize města z let 1454 – 1465.  Tehdy stavěli například jednu z velikých bašt zedníci Vácha a Hůska a byl jim stanoven příslušný plat. Rovněž jsou v knize uvedeny dílčí doplňky na stavbě tzv. Dolejší brány jako např. dřevěný most vedoucí patrně přes suchý příkop. Obě brány, tedy dnes stojící torzo a zbořená hlavní brána pochází zřejmě až z té druhé etapy výstavby opevnění. Tento pás hradeb byl stavěn mezi lety 1459 – 1478, tedy mezi nabytím města bratry Janem a Rackem Kocovským  a rokem kdy došlo k obléhání města v roce 1478. Horažďovičtí se tehdy úspěšně bránili a vzdali se až v momentě, kdy nebylo ve městě co jíst. (Roční obléhání města podrobně popsal Karel Pletzer v Jihočeském sborníku historickém 34, rok 1965, str. 127 – 136). V roce 1711 si stěžují radním Ignác Bouda a Antonín Schenhanzl, že už se dlouho Dolejší brána neotvírá, načež byl branný napomenut, aby hleděl být bedlivější.  Snad právě Dolejší bránu představuje kresba ze skicáře Bedřicha kardinála ze Schwarzenbergu z první poloviny 19. století, uloženého ve sbírce alb a grafických listů ve Státním okresním archivu v Českém Krumlově. U kresby není bohužel zaznamenáno, o jakou městskou bránu se jedná, víme jen, že jde o Horažďovice.  Brána poůsobí na kresbě jako oktogonální, mohla by tak být považována za pětiboký barbakán  který doplňoval opevnění Červené brány v Horažďovicích. Nicméně na tento barbakán dle Stabilního katastru navazovala přímo komunikace, kdežto na kresbě z krumlovského archivu máme před branou ještě několik metrů zástavbu.  Plány této brány se v archivu nedochovaly, jistou možnost může nabízet archiv stavebního úřadu, popřípadě pozůstalost v podobě map a plánů uložených u potomků horažďovických stavitelů z přelomu 19. a 20. století, pokud se dochovaly. Mezi významné stavitele tehdy patřili Daniel Majer, Alois Čech nebo  Josef Vaněček. Dnešní torzo brány jak ji známe, zde stálo zřejmě již v 16. století, byla-li vůbec někdy zastřešena. Perokresba Jana Willenberga z roku 1602 zobrazuje pouze jedinou dnes zbořenou bránu v rámci vnějšího pásu hradeb s baštami doplněné o hrázděný ochoz. Zbořená brána zde stála ještě v roce 1837, kdy ji zaznamenal plán tzv. Stabilního katastru. Byla zbořena snad v souvislosti se stavbou nárožního domu čp. 949 v roce 1882. Zde je v plánu ještě zachycen půdorys brány. Lze předpokládat, že po jejím zboření posloužil jako stavební materiál pro stavbu zmíněného domu.

Situace Dolejší brány na tzv. Stabilním katastru z roku 1837 s vyznačením pravděpodobného místa, odkud byla provedena kresba.  Dále úhel pohledu autora, který zachycuje kresba (číslování – 1 dnešní torzo brány, 2. zbořená brána) A – čtverhranná  bašta zřetelná i na kresbě kardinála Schwarzenberga

Dolejší brána, kresba ze skicáře kardinála Bedřicha ze Schwarzenbergu z první poloviny 19. století, SOkA Český Krumlov

Výřez z plánu stavby nárožního domu čp. 949 z roku 1882, kde je vidět ještě půdorys brány (číslování – 1. Torzo brány s přilehlým domem, 2. Půdorys zbořené brány, 3. Kaple sv. Vojtěcha)

Perokresba Jana Willenberga  z roku 1602, ukazuje dva pásy městských hradeb, vnitřní s cimbuřím a již torzem dnešní brány, dále druhý pás hradeb s čtverhranou baštou a neexistující první bránu

Hmotová rekonstrukce Dolejší brány dle kresby kardinála ze Schwarzenbergu. (kresba autor)

Současná podoba Dolejší brány s vyznačením zbořené první brány (rok 2017)

Dům čp. 85, při Dolejší bráně

V  roce 1711 projevil zájem o „obecní domeček u dolejšky“ řezbář Michal Ottovaš u městské rady a „žádal aby se jemu prodal“. Do této doby byla tato plocha zřejmě součástí městské brány. Ve stejném roce pak došlo k písemnému postoupení obcí domu „důmecz v dolejší bráně“ pro vystavění Michalu Odovašovi, řezbáři za 60 zlatých. Jak zápis dále upřesňuje „Prodán jest domec  v dolejší bráně mezi zdima městskýma vystavení Michalovi Odovašovi rodilému, však pokřtěnému z turek“. Součástí domu je kus parkánu až pod rám soukenický. „Klus městský“ a průchod do jeho parkánu má být i nadále pro potřeby obce přístupný a nemá být „zbraňován a hindrován žádným vymyšlením“ protože „dle starobylého obyčeje klus a průchod své místo míti má“. Zápis učiněn v přítomnosti Matěje Rábského, purkmistra, Matesa Zeberera, primasa, Maxe Stroboliuse, Jiřího Camilla, Václava Beneše, Václava Herytesa, přísežních, Václava Vrkala a Antonína Šenhansla, starších, Jana Šlechty z obce. Michal Ottovaš se do Horažďovic dostal, jak bylo uvedeno v protokolu radním z let 1706 – 1712 k roku 1711 jako zajatec: „Ottovaš rozený turek, při obležení Vídně zajatej malej, pokřtěnej  Michal, řemesla řezbářského“, v zápisu žádal k svátku od obce ½ sudu piva. Stal se představeným truhlářského cechu ve městě. Již o rok později v roce 1712 je zmíněn spolu s Řehořem Kroupou jako představený spojeného cechu truhlářského a zámečnického. V roce 1719 si stěžuje Na Michala (psáno Odobaše!) řezbáře Jakub Eliáš, s tím, že k němu dává na učení truhlářského a řezbářského řemesla syna Antonína na dobu 5 let, s tím, že mu ale Ottovaš chce dát výuční list už po 3 letech. Jakub Eliáš si stěžuje, že jeho syn „ ještě nic neumí, načež Odobaš odpověděl, že on učedník jeho chce míti větší respekt nežli mistr, že se nechce doma při díle zastavit, obzvláště v den sváteční , když mu co rejsovati dá, že od toho odchází a nic dělati nechce, též že jest neposlušnej“. Jakub Eliáš se nakonec s radními a řezbářem Otovašem dohodl na řádném dokončení studia v trvání 5 let.  Jako řezbář pracoval např. na interiérech kostelů v Dobrši (dle historika Karla Skalického).  V roce 1755 prodává Zuzana ovdovělá Ottovašová  dům se vším příslušenstvím ležící mezi branou městskou dolejší, Tomáši Hoškovi, „zeti svému a dvoum synáčkům jeho z prvního manželství“.V roce 1768 prodává Tomáš Hošek dům v městě v Dolejší bráně za 110 zlatých Jakubu Šalanskému. Ten na sebe v rámci koupě nemovitosti ještě přejímá dluh Tomáše Hoška, který má u Josefa Kayslera měštěnína a spolu primátora města Hor nad Nalžovy v sumě 100 zlatých.  V roce 1787 postupuje dům Jakub Šalanský s manželkou Dorotou synu Antonínovi za 100 zlatých. Dům leží mezi „branama městskýma„ se vším právem a příslušenstvím. V roce 1802 prodávají dům v Bráně dolejší Antonín a Kateřina Šalanských Alžbětě ovdovělé Vaněčkové za 395 zlatých. Ale již v roce 1805 prodává měšťanský dům v Dolejší bráně František Vaněček Vojtěchu Nikodémovi, městskému postřihači a  jeho manželce Rosině za 760 zlatých. V roce 1832 bylo změněno původní číslování  domu z čp. 40 na čp. 41. Toto číslování pak souhlasí s plánem stabilního katastru z roku 1837.

Umístění domu na plánu Stabilního katastru z roku 1837, umístěný mezi dvěma městskými branami.

Dům s torzem dolejší brány na fotografii z roku 1895

Současný stav (rok 2017)

Dům čp. 101, Trhová ulice

V roce 1619 je majitelem domu Tomáš Kohoutek.  Dům je zmiňován v souvislosti s přidělením kmenů na stavbu jeho shořelého domu po velikém požáru města způsobeném drancováním vojsk generála Bonaventury Buquoye.  Škoda na domě odhadnuta na 100 kop. Dalším doloženým majitelem domu je Jan Plouz. V roce 1626 přijal právem dědičným Jan Plouz darem pole pod velikostí 3 strychů na Zbiroze u stezky jdouc k Lhotě od Zuzany Hlavové „z lásky za dobrodiní a posloužení, když v nemoci zůstávala“. V roce 1628 byl Janovi Plouzovi pronajat parkán u Dolejší brány, protože „bránu zavírá a votvírá. Však má plat z něho poloviční„. Ve stejném roce prodává Jan Herytes Janu Plauzovi zahradu slove Špalkovskou ležící za Dolejší branou za 29 kop míšeňských. V roce 1636 prodává Jan Plauz dům radnímu Ondřeji Křenkovi  „dům ležící při bráně dolejší jdouce z města po pravé straně“ za 36 kop míšeňských. Z dalších osudů Jana Plauze poznamenáno, že roku 1637 žádá radní, aby mohl být přijat znovu za vartýře v Dolejší bráně, to mu bylo povoleno. O rok později byl povolán do místa radního s tím, že malý pozor v bráně dává a sousedům jak slámu, tak dříví, kdy čeládka jich k potřebám domácím bere, byl napomenut, aby lepší pozor na bránu dal a „takovýho přílišnýho dříví jak měšťanům, tak i sedlákům přestal brát“. V rámci pozůstalosti Ondřeje Křenka z roku 1641 měl dům přejít na syna Václava a dcery Kateřinu, Magdalenu, Mariánu a Annu.  Druhý dům řečený Hrazákovský získává pozůstalá manželka Mariána.  Třetí stavení řečené na Schůně mají společně užívat všechny pozůstalé sestry s manžely Kašparem Provazníkem, Matoušem Vopatem a Šimonem Kloboučníkem. Rovným dílem rozděleny krávy a ovce. Šaty „chodicí…i s čubou liščí“ dostane po otci syn Václav. Dále ujímá dva žejdlíky, a jednu mísu prostřední, všechno nádobí k várce piva, vůz s nákolesníky a vše co je zapotřebí v hospodářství. Nakonec ale tento dům ujímá Matouš Vopat manžel dcery Mariány Křenkové za 10 kop. V roce 1684 získává příbytek Vopatovský Václav Křenek s Annou manželkou od Mařeny Voppatové a její sestry Judity , provdané Cypcerové do města Nymburka za 35 zlatých. Soudě dle zmíněné Judity Cypcerové se jedná už o další generaci rodiny Křenků.  V roce 1694 prodává „příbytek při Dolejší bráně v městě a při domě Jana Růži strany druhé “ Anna Křenková Pavlovi Pangrácovi za 50 zlatých. (Dle svatební smlouvy si bral Pavel Pangrác Annu Honovou v roce 1683, sirotka po zemřelém Matyáši Honovi, měšťanu a radním písaři v Českých Budějovicích. Svatbu zprostředkovala její teta zde v Horažďovicích Alžběta Vrkalová.) Na domě jsou dvě železné krávy (poplatky církvi) Jedna k záduší kostela sv. Jana Křtitele, druhá k záduší kostela sv. Petra a Pavla. Tyto poplatky na sebe přejímá nový vlastník. V roce 1725 prodává Anna Vrkalová  (?) dům podle Dolejší brány strany jedné a domu Matěje Malkovského  za 30 zlatých Karlovi Leittnerovi a jeho manželce Anně. V roce 1751 převádí Kateřina Leittnerové dům ležící při bráně Dolejší  a Vojtěcha Boubína strany druhé na dceru Kateřinu ze 50 zlatých. Je povinna se vyrovnat s bratrem Matějem. V roce 1771 je zmíněna jako majitelka domu Veronika Velenovská. V roce 1791 prodává Daniel Velenovský obyvatel královského města Sušice na místě sestry Anny Velenovské dům Janu Šýblovi měštěnínu zdejšímu za 130 zlatých. Jan Šýbl  jej obratem postupuje svému stejnojmennému synu. Uvádí se „domek bez práva várečného v městě u Dolejší Brány ležící“. Strany druhé leží při domě tkalce Vojtěcha Protivy. V roce 1804 přechází dům dědičně na Kateřinu Šýblovou.

Perokresba Dolejší brány od Karla Liebschera z konce 19. století z knihy Augusta Sedláčka, Hrady, zámky a tvrze království českého XI.

Dům na plánu Stabilního katastru z roku 1837, v té době špatně zaměřené torzo Dolejší brány naznačuje, že autor plánu neznal podobu dvorního traktu domu.  Odpovídající tvar naznačuje bílá přerušovaná čára.

Současná podoba objektu (rok 2017)

Dům čp. 102, Trhová ulice

V roce 1619 je majitelem domu Dorota Sládková.  Dům je zmiňován v souvislosti s přidělením kmenů zřejmě na nový krov jejího shořelého domu po velikém požáru města způsobeném drancováním vojsk generála Bonaventury Buquoye.  Na stavbu dostala 30 kmenů dřeva. Škoda na domě odhadnuta na 220 kop. V roce 1638 kupuje spáleniště Sládkovské Jáchym Růže, kloboučník od Jana Racka pod podmínkou radních, že předloží zachovací list z Nepomuka. Při koupi složil zálohu 20 kop míšeňských. V roce 1648 si stěžuje Jan Racek u radních, že mu dluží manželka Jáchyma Růže na splátkách 30 kop. Z jakého důvodu byla transakce o prodeji vložena oficiálně do městských knih až v roce 1651, není jasné. Starší údaje o prodeji jsou vedeny jen v pomocných purkmistrovských knihách. Ve zmíněném roce 1651 kupuje tedy Jáchym Růže s Kateřinou manželkou domovní spáleniště od Jana Racka za 80 kop. Dům leží mezi domy již Mandaleny Vopatový a domem Petra Růžičky strany druhé. Prodej se řešil přímo v domě prodávajícího Jana Racka, protože „ sám o sobě z slušných příčin do místa radního přijíti nemohl“. V domě se tak kromě Jana Racka a Jáchyma Růže sešli purkmistr Jan Rábský, primátor Melichar Bergker a radní Ondřej Šamše, Jiří Gregor a Daniel Táborský.   Dle Berní ruly z roku 1654 choval Jáchym Růže na vlnu 11 ovcí. Kloboučníci se zabývali výrobou klobouků hlavně z plsti, slámy, kůží a později hedvábí. Nejrozšířenější byly klobouky plstěné ze srsti ovcí, zajíců, králíků, koz a bobrů. Cech kloboučníků je samostatně doložen v Horažďovicích v roce 1628 a v pořadí cechů je řazen na 9. místě. Představení cechu byli tehdy Jan Laubský a Jakub Heřmanský. Většina starších písemných pramenů shořela v roce 1619, máme tak doložen jen zlomek členů kloboučnického řemesla před tímto rokem. V roce 1548 byl přijat do města Šimon kloboučník ze Strakonic. V roce 1564 je zmíněn Jan Rožmberský, kloboučník, ve stejném roce přijat do města Jan kloboučník z Jemnice. V roce 1680 píše Jáchym Růže zoufalý druhý dopis horažďovické vrchnosti Václavovi Vojtěchovi ze Šternberka, kde si stěžuje v příčině části obecního parkánu za domem „ který sem již dobře před padesáti lety zeď městskou na pět zvíce sáhů zřícenou s manželkou mou krvavou těžkou prací vyrumoval, jinou zemi dobrou navezl, mladistvým švestkovým vysadil a pohodlnou zahrádku působíc, takového místa bez překážky pokojně jsem užíval a odtud své obživeníčko míval“ a každoročně platil nájem obci. Načež mu byl tento parkán předchozím primasem Janem Hagnem odňat a předán soukeníkovi Matěji Šenhanzlovi, „pravíc, že v tom místě od starodávna rám soukenický býval“. Vše mělo být popsáno v předchozím obšírnějším dopisu zaslaný panu ze Šternberka na Zelenou Horu. Po tomto prvním dopisu celou situaci shlédl tehdejší sekretář Novátius s komisí a uvedl, že soukenický rám skutečně nebyl v jeho pronajaté části parkánu, ale v jiném a že tedy došlo k bezpráví a křivdě.  To řekl sekretář do očí i horažďovickému primasovi a dalším zúčastněným osobám. „Načež se „obrátíce (sekretář Novatius) ke mne slovy těmi, že zítřejšího dne při úřadě purkmistrovském své spravedlnosti dosáhnouti mám, mě znamenitě jest potěšil. Ale po hříchu, odjedouce ranním jitrem , já ubohý stařec až do této doby té spravedlnosti jsem neužil“….a on Matěj Šenhanzl mé těžce vykonané práce lehce užívá, plačtivě hleděti musím“. Načež znovu prosí vrchnost aby zasáhla a mohl tak tento parkán užívat nadále.  Jak spor dopadl,není známo. V roce 1689 přechází dům řečený Růžovský prostřednictvím poslední vůle Jáchyma Růže na syna Jana za 85 kop.  Dům byl rozdělen mezi tři díly. Sestra Jana Růže Zuzana provdaná Kratochvílová se své třetiny vzdala ve prospěch bratra.  Třetí díl získala druhá sestra Rozina, provdaná za Václava Beneše. Tento díl byl odhadnut na 28 kop a 20 grošů, které musel Jan Růže vyplatit. Sestra Zuzana dostala ještě pole „Na jestřebíku i s obilím a osením“ Dále za to, že se o nemocného otce starala, dostala přidáno pole „U cihelny“. Pole „klínek někdy u cihelny s paloukem“ dostane vnučka Bětuška. Kotel v domě a jiné hospodářské věci zůstávají synu Janovi.  V roce 1723 prodává dům Žofie Růžová na základě kšaftu svého manžela Jana, Matějovi Malkovskému, který si vzal za ženu jejich nejmladší dceru Annu.  Dům je situován mezi domy Anny Kratochvílové a domečkem Pangrácovským strany druhé.  Přičemž byli požádáni „páni komisaři, oba osoby radní, jmenovitě slovutný Ignác Budetius  a Matěj Rábský aby takový dům prohlídli a prošacovali, že pak ale velká pustotina v takovém se vynachází, tak dle uvážení za 120 zlatých v trhu vostal“. Ale již v roce 1727 prodává dům Matěj Malkovský obratem Vojtěchu Boubínovi za 135 zlatých. Dům leží mezi domy Anny Kratochvílové a domem Leitnerovského.  V roce 1743 přechází dům na syna Vojtěcha  za 150 zlatých. Sestra Anna provdaná Hrdličková dostala 50 zlatých věna, 50 zlatých dostane otec a zbylých 50 zlatých půjde na umoření dluhů a zaplacení pohřbu. V roce 1771 získává dům várečný a nezávadný od Vojtěcha Boubína Vojtěch Protiva, tkadlec za 100 zlatých. Dům je situován mezi domy Anny Volenické a Veroniky Velenovské.  Součástí prodeje je polovic pole „U bílé vody“ takzvané Jelínkovské, půl dědiny „Na vorným vrchu“ a pole Mündlovské. Vojtěch Protiva má za úkol svého otčíma Vojtěcha Boubína živit až do jeho smrti, dle možnosti šatit a funus vypravit. V roce 1801 přechází dům na syna Josefa Protivu.

Dům na plánu Stabilního katastru z roku 1837

Kloboučnická dílna na dřevořezu Josta Ammana z roku 1568

Dům na fotografii Trhové ulice (označeno šipkou) rok 1960, Archiv Městského muzea


Současný stav objektu (rok 2018)

Dům čp 103, Trhová ulice

V roce 1619 je majitelem domu Viktorin Nožíř.  Dům je zmiňován v souvislosti s přidělením kmenů na stavbu jeho shořelého domu po velikém požáru města způsobeném drancováním vojsk generála Bonaventury Buquoye.  Škoda na domě odhadnuta na 800 kop. Na dům přiděleno 30 kmenů dřeva. V roce 1628 měl Viktorin Nožíř na základě blíže neurčené dědické smlouvy předat Adamu Školovi 8 strychů pšenice, 3½ strychu žita, ryby ze sloveného rybníka dále konev pinetní, polopinetní, žejdlíkovou a jednu stolici. V roce 1630 si stěžuje Jiřík Šípek na Viktorina Nožíře a Adama Růže v příčině 60 kop míšeňských, které měl dostat po Dorotě Kulhavé. V roce 1646 sepisuje poslední vůli vdova Dorota Nožířová, v té odkazuje dům se vším nábytkem a příslušenstvím dceři Mandaleně, provdané za Petra Růžičku. Dále odkazuje do společného držení manželů pole „Za mostem“ vedle pole Jakuba Hladíka jdoucí k Oujezdci, druhé pole „Nad mostem“ dále louku „Na březový“, dvůr se zahradou řečenou  Jandovic a dvě dojné krávy. Dále je povinna zaplatit dcera Mandalena Zuzaně Hollarové, znovu provdané za Daniela Táborského 50 kop míšeňských. V roce 1649 žádal Petr Růžička jinak Kondel radní o přijetí do obce a předložil příslušné doklady z města Rakovníka, odkud pochází, zároveň doložil i příslušné doporučení od tamního řemesla hrnčířského, zaručili se za něj jeho přátelé Jan Bergker a Jan Bumbal.  Ještě v témže roce požádal Petr Růžička jinak Kondel cechmistry řemesla hrnčířského v Horažďovicích jmenovitě Daniela Beneše a Jana Šešíka zdali by mohl být přijat do cechu hrnčířského. Načež mu žádost cechmistři zamítli, z důvodu „že jest sobě zaúmyslně a dobrovolně kurvu vzal…a obvzláště Jan Šešík přední cechmistr zřejmě a patrně že to mluvil“ s poznámkou, že pokud by Petr Růžička dosáhl přijetí do cechu, že on Jan Šešík se z města odstěhuje jinam.  Dle Berní ruly z roku 1654 osíval Petr Růžička 8 strychů polí, řemeslo ani chov dobytka neuvedeno. V roce 1658 žádala Mandalena Růžičková obec o poskytnuté stavebního dřeva na opravu domu, načež dostala „ pět kusů dříví, na žlab šest, čtyři páry krokví a třicet latí na vystavení krovu jejího“. V roce 1663 žádal její syn Viktorin pány radní, aby mohlo být do městských knih vloženo porovnání mezi jeho matkou a bratry v příčině domu a polí. Příčinou byla smrt otce Petra Růžičky. Tehdy se o pozůstalost dělili bratři Viktorin, Jindřich a Matěj. Dům ujal syn Viktorin, řemesla krejčovského. Dům byl odhadnut na 270 zlatých. Z domu vyplatil rovným dílem jak matku znovu provdanou Křepelkovou ta své dva druhé bratry.  Smlouva byla sepsána v „Městech Pražských v domě urozeného Jana Jiřího Hollara z Práchně při královské kanceláři“. Smlouvu kromě Jana Jiřího Hollara podepsal a pečetil také urozený pan Jan Jiří Šafbergker z Treyberku“  Vedle svého řemesla krejčovského vykonával současně od roku 1663 Viktorin Růžička i funkci kostelníka při chrámu sv. Petra a Pavla.  V roce 1715 prodávají děti po zemřelém Viktorinu Růžičkovi Jindřich a Anna dům Františkovi Kratochvílovi. Dům je situován mezi domy Jana Růže a Anny Kreylové strany druhé. Dále je součástí prodeje zahrada ležící mezi zahradami Jana Temple a sirotky Šenhanzlovskými, pole k Újezdci, pole Pod Spravedlností, vše za 430 zlatých.  O rok později přenechává obratem dům řečený Viktorinovský František Kratochvíl Jakubovi Kratochvílovi (zřejmě synovi) a jeho manželce Anně. V roce 1786 prodává Terezie Kratochvílová znovu provdaná Volenická dům Janu Kohoutovi za 200 zlatých. V témže roce ale prodává obratem  dům Jan Kohout na kterého připadl právem dědickým Tomáši Hermannovi, správci zámku v Tažovicích za 200 zlatých. Dům leží mezi domy Boubínovským a Vrkalovským. Z peněz bude vyplacen v budoucnu pohřeb Terezie Kratochvílové, budou uhrazeny mše svaté za nebožku Annu Kratochvílovou, další peníze půjdou Janu Kohoutovi, Ignáci Fetrovi, Kláře Kolářové, Barboře Fetrové a Anně Kohoutové.   Terezie Kratochvílová si vymínila dožití v tomto domě. Dále prodává Anna Kratochvílová Tomáši Hermannovi  dvůr se stodolou a zahradou na předměstí Horažďovic za 300 zlatých.  Tomáš Hermann prodává tento dům várečný v roce 1791 Matěji Angelovi  a jeho manželce Anně za 690 zlatých součástí prodeje je i „od mnohých let přináležející  parkán v městských valech“ ze kterého musí obci odvádět příslušný nájem. Musí dále doplatit děkanu v Nezamyslicích Janovi Kupci dluh po Kateřině Ludvíkové, následují odvody „horažďovskýmu špitálu“. Stále žijící Terezie Kratochvílová si vymiňuje v domě malý pokojík až do své smrti.  Na domě jsou dvě železné krávy, tj.  pravidelné poplatky k chrámu páně sv. Petra a Pavla.

Dům na plánu Stabilního katastru z roku 1837

Současná podoba objektu (rok 2018)

Dům čp. 104

V roce 1619 je majitelem domu Jiří Šípek.  Dům je zmiňován v souvislosti s přidělením kmenů na stavbu jeho shořelého domu po velikém požáru města způsobeném drancováním vojsk generála Bonaventury Buquoye, zde je uvedeno, že vlastní les, takže mu z obecních lesů nebylo přiděleno žádné kmenové dříví.   Škoda na domě odhadnuta na 1000 kop. V roce 1629 prodává Jan Šípek s manželkou Alenou „dům svůj vlastní řečený Růžovský od Jiříka Šípka z lásky otcovské na smlouvách svatebních jemu Janovi synu svému“ za 238 kop míšeňských Václavu Boudovi. Dům leží mezi domy Pavla Spolskýho a Viktorina Jandovic. Dům prodán včetně příslušenství „jak ho sám v užívání byl a předkové od starodávna požívali i s tím což hřebem přibito a hlínou zamazáno jest“. Smlouva uzavřena v přítomnosti radních Ondřeje Křenka, purkmistra, Matouše Kryspacha primasa, a Matěje Markovic, Brikcího Malkovského, Jana Laubského, Daniele Pulce, Jakuba Hlaváčka, Jiříka Trávníčka, Martina Starého a Jana Anděla.  Krátce před smrtí v roce 1631 sepsal Jan Šípek poslední vůli. V ní odkazuje manželce Aleně druhý dům Šípkovský a splátky z prodaného domu Václavu Boudovi. Je dále povinna vyplatit jeho sestře Lidmile 15 kop a bratranci Jiříkovi Sokolovi 15 kop. Ječný slad, který měl u Daniela Malkovského zaplacený, odkazuje též manželce Aleně, rovněž na ni ale také přechází veškeré dluhy. Pánům radním, kteří měli s vyřízením kšaftu práci je Alena povinna „říšský tolar odevzdati“. V roce 1631 vybírá splátky za nemovitost již Alena, pozůstalá vdova po Janovi Šípkovi. V roce 1636 vybírá splátky na místě Aleny její nový manžel Václav Pangkrác Kozelský, toho času radní písař.  V roce 1642 jsou obviněni Václav Bouda s Jiříkem Šípkem (následující majitel domu), cechmistři řemesla pekařského, že nechtějí odebírat panskou mouku, načež byli vsazeni do šatlavy. V roce 1643 prodává dům Jakub Arnošt, který si jej předtím směnil s Václavem Boudou, Jiřímu mladšímu Šípkovi a Lidmile manželce za 240 kop míšeňských. Dům leží v městě mezi domy Doroty Nožířky a Kašpara Nyntenchána strany druhé.  V roce 1645 měl dostat zaplaceno z domu Jakub Arnošt ještě 140 kop. Tuto pohledávku prodal Jiřímu Malívskému za 70 kop. V Berní rule v roce 1654 je uveden jako pekař, osívá 15 strychů polí, chová 1 krávu, 6 ovcí a 3 svině. Po zemřelé Lidmile Šípkové přechází dům na Václava Šípka, který v roce 1686 na místě bratrů Jana a Samuela prodává příbytek svůj vlastní a nezávadný v koňském trhu ležící Janu Kreylovi rodáku z Třeboně a Anně manželce za 150 zlatých. Dům je situován mezi domem Martina Boudy a domem Viktorina Růžičky. Věcným břemenem zůstává společný žlab s majitelem sousedního domu Martinem Boudou, dále že jest veden z jeho domu skrz zeď „do domu pana Kreyle klus, aneb tok vody a skrze zdi městské a parkán obecní svůj průchod starodávný má“. Pokud by se onen odtok vody zavalil, jsou povinni jej oba sousedé společně opravit. Působil jako obroční písař na zámku. V roce 1724 přechází dům na základě kšaftu Anny Kreylové na syna Daniela za 200 zlatých. 100 zlatých dostanou věřitelé Františka Jedličky. V roce 1727 ale dům prodává za 260 kop Václavovi Pešelému.  Po krátké době jej ale také Václav Pešelý prodávává. V roce 1743 se stává majitelem domu Jan Vrkal za 360 zlatých. Dům leží mezi domy Martina Bouda a Anny Kratochvílové. V roce 1781 prodává dům Magdalena Vrkalová provdaná Jirkovská Františku Šteflovi za 424 zlatých rýnských. Nový majitel na sebe rovněž přejímá dluhy Magdaleny Vrkalové, zejména dluh ke kostelu sv. Petra a Pavla a dluh Martinu Šteglovi. V roce 1796 přechází dům na vdovu Annu Šteflovou. V roce 1803 se stává majitelem domu Tomáš Sedláček.

Dům na plánu Stabilního katastru z roku 1837

Podoba domu na fotografii z roku 1960, fotografický archiv NPÚ v Plzni, jako poslední dům v této uliční řadě zůstal orientován štítem do ulice

Současná podoba domovní zástavby (rok 2018)

Dům čp 105

V roce 1619 je majitelem domu Pavel Spolský.  Dům je zmiňován v souvislosti s přidělením kmenů na stavbu jeho shořelého domu po velikém požáru města způsobeném drancováním vojsk generála Bonaventury Buquoye. Bylo mu přiděleno 40 kmenů dřeva na vystavění krovu.  Škoda na domě odhadnuta na 600 kop. V roce 1627 nařídili radní, že kdo chce nakupovat sůl, můžou tak učinit pouze prostřednictvím solního úředníka Pavla Spolského. V roce 1629 žádal Enoch žid se svou ženou Lidmilou radní, protože získal povolení od vrchnosti vysoce urozené paní Marie Maxmiliány Šternberkové usadit se ve městě, aby mohl zakoupit dům někdy Pavla Spolského za 150 kop míšeňských. Dům ležící mezi domy Václava Boudy a Ondřeje Loubského strany druhé. Dům je mu prodán prostřednictvím regenta panství Karla Plotha z Konařin. Zápis o prodeji nemovitosti učiněn za purkmistra Jana Laubského, primasa Matouše Kryspacha a radních Matěje Markovic, Brikcího Malkovského, Daniela Pulce, Ondřeje Křenka, Jakuba Hlaváčka, Jiříka Trávníčka, Martina Starýho a Jana Angela. V roce 1641 kupuje dům od Enocha žida Kašpar Nyntenchán (také zmiňován jako Nynterdehem), provazník. Později se ustálilo jméno Kašpar provazník. V roce 1646 žádá obec, aby mohl užívat parkán mezi zdmi (hradbami) městskými za svým domem. V tomto roce je zároveň řešen spor mezi Kašparem (tentokrát) Nüntertehem, provazníkem a hejtmanem panství Střela a Hoštice Adamem Pajrem (psáno Pagrem) ohledně krádeže dřeva v lese u (Střelských) Hoštic. Přičemž musel uhradit způsobenou škodu 20 zlatých. V roce 1652 píše horažďovická vrchnost Lidmila ze Šternberka ze svého zámku v Budyni radním stížný list, že Kašpar provazník pomlouvá jejího regenta a nazývá jej podvodníkem a že by si tedy za tu pomluvu „pro kteréžto jeho nevážné mluvení slušně z města vyvedený zasloužil“. Načež ukládá radním, aby zmíněného Kašpara předvolali na radnici, dopis mu přečetli a pustili jej až po zaplacení 100 říškých. V roce 1657 si u Kašpara provazníka objednala obec výrobu silného provazu na táhnutí žlabů. Provaz vážil 50 liber a byl dlouhý 60 sáhů, dále je určeno, že má být tento provaz uložen u městského písaře a za určitý finanční obnos půjčován „k užitku obecnímu dobrému“. V roce 1663 Kašpar provazník „z své pouhé zlosti a všetečnosti jako nějaký svárlivý člověk Jiříka Meneše slovy hanlivými a utrhačnými na poctivosti nemálo nařknul“ načež byl purkmistrem napomenut, a protože mu důvod nařknutí nedokázal „oba sobě potom ruky podali a svornost a lásku přátelskou mezi sebou zdržeti slíbili“.  V roce 1681 prodává Anna Nynderthemová zbořeniště svého domu Martinovi Boudovi a Rozině manželce za 145 zlatých. Příbytek „zpustlý a zbořený“ leží mezi domy Samuele Králíčka a Lidmily Šípkové. V roce 1712 prodává Rozina Boudová dům ležící v dobytčí ulici svému synovi Martinovi a manželce Mariáně za 200 zlatých.  Matka si při prodeji vymínila pro sebe „sedničku tu, která pustá jest, ji pro pohodlí její stavěti dal a jí do smrti její býti v ní přál“. V roce 1763 prodává Martin Bouda dům várečný „v koňském trhu“ (pojmenování ulice, dnes Trhová) Josefu Varausovi rodáku ze Strakonic za 300 zlatých. Prostředníkem prodeje byl jeho bratr a horažďovický farář Jan Varaus. Dům leží mezi domy Šimona Bartíka a domem Jana Vrkala. V roce 1808 provádí František Varauf na domě stavební práce v ceně 1000 zlatých. V roce 1897 si zde vybudoval honosný dům ve stylu neorenesance majitel domu a stavitel Daniel Majer. Dům s bohatou štukovou výzdobou byl radikálně přestavěn v roce 1968 do současné podoby. V zadním traktu, dnes samostatný dům čp 106 buduje zubní technik Richard Novotný v roce 1933 „v přízemí ze stávajícího bytu o dvou pokojích a kuchyni ordinaci s laboratoří a čekárnu s klosetem“.

Dům na plánu Stabilního katastru z roku 1837

Neorenesanční přestavba objektu stavitele a majitele domu Daniela Majera z roku 1897, výběr z plánů, archiv stavebního úřadu

V roce 1968 došlo k razantní přestavbě hodnotného neorenesančního objektu, dům byl uvnitř vybořen a vloženo jedno nové patro. Současný stav objektu, rok 2018

Dům čp. 107

V roce 1619 je majitelem domu Jan Laubský .  Dům je zmiňován v souvislosti s přidělením kmenů na stavbu jeho shořelého domu po velikém požáru města způsobeném drancováním vojsk generála Bonaventury Buquoye. Bylo mu přiděleno 40 kmenů dřeva na vystavění krovu.  Škoda na domě odhadnuta na 1500 kop. V roce 1629 je zmíněn jako majitel domu jeho syn Ondřej Laubský. V roce 1636 byl zřejmě již Ondřej Laubský mrtev, protože v tomto roce požádal Tomáš Nosek, otec Doroty provdané za Ondřeje Loubského, radní, aby se o ni a jejich děti mohl postarat do doby, než vyrostou. V roce 1646 si bere vdovu Dorotu Laubskou Šimon Lerch felčar a lazebník. Před radními si stěžoval, že nemůže vést svoje řemeslo, protože ještě není přijat pod městskou jurisdikci. Příslušné dokumenty si prý ve své vlasti nemůže vyzvednout pro nebezpečnost cest. Dostal tedy podmínku, vše do roka doložit. Zatím alespoň předkládá pro důvěryhodnost vysvědčení z města Vimperka psané v německém jazyce.  V témže roce je následně zmíněn mezi volenými úředníky k vozům při lovení panských rybníků. Slíbený zachovací list ze svého rodiště doložil v roce 1649 a byl přepsán do Manuálu radního z let 1642 – 1649. Dle Berní ruly z roku 1654 osíval 30 strychů polí, choval 2 voli, 3 krávy, 1 jalovici, 7 ovcí a 2 svině. Šimon Lerch měl násilnou povahu. V roce 1657 si stěžovala na radnici jeho manželka Dorota, že už jí dlouho ubližuje. Což také potvrdili přizvaní světci. Václav Malkovský potvrdil, že „více než před rokem když vyšel jeho otec před dům slyšíce křik u Doroty Laubský“. Matouš Servus, který se tam šel podívat, byl sražen Šimonem Lerchem ze schodů do sklepa, za to dostal týden šatlavy. Jiné svědectví poskytla Markyta Průchovic, že před více než dvěma lety „Dorota Laubská v maštali jsouce všecka svázaná křičela, celý, kdo dobrý, aby tam pro Pána Boha šel a jí pomohl. Táž pak Markyta že tam od nich jsouc nízká zídka přešla a tůž Dorotu odvázala a jí pomohla. Kterážto že všechna pokálena byla a zašlehána, ale že však věděti nemůže, jak se to stalo, on (Šimon Lerch) pak potom že také proto v šatlavě zůstal“. Načež se Šimon Lerch po předvolání na radnici ozval „že na všem přestane“.  Aby toho nebylo málo, v roce 1658 přišla Dorota Laubská s prosbou na radnici, protože manžel „věci její větším dílem propil a prohodoval“ v radniční hospodě (nacházela se v přízemí radnice)  a aby tu útratu nemusela za něj platit. Načež jí Jan Herytes oznámil, aby do 14 dnů hleděla dluh zaplatit „neb že jí arest šatlavní vykázán bude“. Radní jí také připoměli dluhy za odebrané 1 ½ věrtele soli, 1 centnýř loje a půjčku na pár volů, to nešťastná Dorota přiznala, ale ještě dodala, že „on to sám promrhal a rozmrhal“. V roce 1670 je uveden jako majitel domu Samuel Králíček. Byl synem sestry Doroty Laubské, Kateřiny, provdané za Jana Králíčka. V tomto roce řeší na radnici spor se sousedem Řehořem Průchou ohledně škod vzniklé zbořením dělící zdi se škodou odhadnutou na 50 zlatých. V revizitaci Berní ruly z roku 1675 je majitelem domu uveden Samuel Králíček, hrnčíř. Ten sepisuje poslední vůli v roce 1726, ve které odevzdává „z dobré vůle svůj stateček“ své dceři Bětušce, ovdovělé Žlutické. Předně jí odkazuje „dům zchudlý v městě a dvůr se zahradou na předměstí“. Pokud by Bětuška zemřela, má přejít dědictví na jeho vnoučata Antonína, Dorotu, Ludmilu a dceru Barboru. Dále je povinna uhradit dluhy ke kostelu sv. Jana Křtitele, židu Abrahamovi, židovce Léblové a do cechu hrnčířského. V roce 1728 kupuje dům řečený Králíčkovský  Šimon Bartík, v tomto roce postupuje část parcely od svého domu „místo při zdi městské na dvoře vedle chlíva kratochvílovského“ Janu Kratochvílovi, majiteli sousedního domu.  V roce 1767 odkazuje dům v koňském trhu ležící mezi domy Josefa Kohouta a Josefa Varausa dceři Alžbětě a jejímu manželu Martinu Šteglovi. Součástí prodeje je i druhý příbytek se zahradou na předměstí a pole, vše za 1260 zlatých. V roce 1810 je majitelem domu František Štegl.

Dům na plánu Stabilního katastru z roku 1837

Současný stav objektu (rok 2018)

Dům čp. 108

V roce 1614 prodávají bratři Daniel a Jan Průchovic za 15 kop grošů míšeňských chlév při městských hradbách od svého domu sousedu Janu Loubskému. V roce 1619 je majitelem domu Daniel Průcha.  Dům je zmiňován v souvislosti s přidělením kmenů na stavbu jeho shořelého domu po velikém požáru města způsobeném drancováním vojsk generála Bonaventury Buquoye. Bylo mu přiděleno 20 kmenů dřeva na vystavění krovu.  Škoda na domě odhadnuta na 200 kop. V Berní rule z roku 1654 je uvedena jako majitelka Justýna Průchová, řeznice. Někdy v roce 1655 byla Markyta Průchová z tohoto domu svědkem násilného činu souseda Šimona Lercha na jeho manželce Dorotě Laubské. V roce 1667 sepisuje Justýna Průchová poslední vůli. V ní odkazuje „ příbytek svůj vlastní a zpustlý po nebožtíkovi Danielu Průchovi manželu mému Anně poručený“. Načež Justýna Průchová „pamatujíce na velké dobrodiní Řehoře syna v nemoci mé těžké“ za opatrování mu postupuje tento příbytek. Zato je povinen vypravit její pohřeb, dále její pastorek Václav Průcha, protože jí nepomohl jediným krejcarem, přesto, že  „těžce a bídně sem se živila a kolikrát více na vojáky a kontribuce vynaložila“ má i tak dostat od dědice domu Řehoře 4 zlaté. „Co se pak Matouše syna mého dotýče“ dala jsem mu vše co jsem dostala od druhého syna pátera Josefa totiž „jednou 6 zlatých, podruhé 3 zlaté a kolikrát po tolaru…to vše jsem jemu (Matoušovi) do řemesla půjčila, on pak jako neposlušný syn vše rozmrhal, mě nic neplatil, kromě někdy kousek masa dal, v nemoci pak mě ani drobtem polívky neb kusem masa nevzpomněl“. Přesto mu z lásky mateřské odkazuje 2 zlaté. Vnučce Voršile musí Řehoř vydat 2 kousky peřin a prostěradlo přesto, že na „mě neposlušna byla“ V  roce 1670 řeší na radnici Řehoř Průcha spor s majitelem sousedního domu Janem Králíčkem ohledně škod vzniklé zbořením dělící zdi se škodou odhadnutou na 50 zlatých. V tzv. revizitaci Berní ruly z roku 1675 je majitelem domu uveden Řehoř Průcha s připsáním „žebrotou se živí“. V roce 1697 postupuje dům Řehoř Průcha synům Janovi a Josefovi za 80 zlatých. Ve vzájemném porovnání postupuje Jan Průcha dům svému mladšímu bratru Josefovi, s tím že na sebe převezme ještě dluhy po otci 42 zlatých. Bratrovi potom odevzdá polovinu ze zbylé části.  V roce 1728 je zde zmíněna Kateřina provdaná Nüderová. V roce 1755 kupuje dům řečený Nüderovský Jan Nüder za 80 zlatých od blíže nejmenovaných spoludědiců. Dům leží mezi domy Šimona Bartíka a domem Anny Františky Kratochvílové. V roce 1760 prodává vdova Magdalena Nüderová dům vlastní a nezávadný ležící v dobytčím trhu Josefu Kohoutovi za 100 zlatých. Dům je situován mezi domy Antonína Kratochvíla a domem Šimona Bartíka.  V roce 1782 postupuje dům vlastní a nezávadný Josef Kohout své manželce Marii Anně rozené Hauzerové a jejím dětem z druhého manželství za 100 zlatých. Dále si vymiňuje dožití v domě a podmínku, že děti z jejího prvního manželství nebudou mít po jeho smrti z dědictví žádný profit.  V roce 1802 se stává majitelem domu Jakub Klas s manželkou Barborou.

Dům na plánu Stabilního katastru z roku 1837

Současný stav objektu (rok 2018)

Dům čp. 109

V roce 1617 prodává dům zámecký úředník Jan Špalek Štěchovský Janu Křenkovi za 190 kop míšeňských. Dům leží mezi domy Daniele Průchy a domem kdysi Tomáše Smíška strany druhé. Polovici z prodávané částky získá bratr Jana Špalka Václav. Zápis učiněn za purkmistra Cypriána Mylnera a radních Jana Malkovského, Matouše Kryspacha, Zachariáše Hladíka, Matěje Markovic, Jakuba Královského a Jana Boudy. V roce 1619 je majitelem domu Jan Křenek.  Dům je zmiňován v souvislosti s přidělením kmenů na stavbu jeho shořelého domu po velikém požáru města způsobeném drancováním vojsk generála Bonaventury Buquoye. Bylo mu přiděleno 20 kmenů dřeva na vystavění krovu.  Škoda na domě odhadnuta na 260 kop. V roce 1627 volen za solního úředníka společně s Brikcím Malkovským. V roce 1629 kupuje Jan Křenek pole řečené Halamovské „v Lavičkách“, vedle pole náležející cechu sladovnickému od Jana Prácheňského za 20 kop. V roce 1630 kupuje louku ležící „Za křížky“ vedle louky Jana Jiřího Hollara od Jana Lalusa za 20 kop. V roce 1642 vznikl v jeho domě požár skrze nešetrnost jeho manželky a děvečky. Jan Křenek byl vsazen do šatlavy a musel zaplatit pokutu 6 a ½ kopy grošů. V tomto roce je uváděn jako představený cechu kožešnického spolu s Tomášem Noskem. V Berní rule z roku 1654 je uveden majitelem domu Jan Křenek, povoláním kožišník, osýval 18 strychů polí, choval 2 krávy, 8 ovcí a 2 svině. V roce 1660 převádí Jan Křenek veškerý svůj majetek včetně domu a polí na manželku Kateřinu „k jejímu držení, užívání a dědičnému vládnutí“. V tzv. revizitaci Berní ruly v roce 1675 jej vystřídal Jan Gregor, řezník s přípisem, že řemeslo neužívá. V roce 1677 postupuje Kateřina Gregorová dům Pavlovi Hladotínovi a Anně manželce za 111 zlatých. Dům leží mezi domy Václava Křenka a Řehoře Průchy strany druhé. V hotovosti si nechala vyplatit 40 zlatých pro umoření dluhů věřitelům jejího manžela.  V roce 1703 byl jako prostředník prodeje domu řečeného Hladotínovský určen tehdejší farář v Horažďovicích Václav Nigrin. Dům za 200 zlatých koupil František Kratochvíl s manželkou Annou. V roce 1761 prodává Antonín Kratochvíl dům várečný v koňském trhu Janovi Orenusovi za 182 zlatých. Dům je situován vedle domu Kohoutovského a strany druhé domu Kašpara Rábského.  V roce 1789 je majitelem domu uveden František Dobředělej s manželkou Magdalenou. V roce 1825 od nich kupuje dům várečný i s přilehlým parkánem Václav Niklas s manželkou Marií za 660 zlatých.

Půdorys domu na plánu Stabilního katastru z roku 1837

Jan Špalek Štěchovský, zámecký úředník žádá radní v Kašperských Horách o 25 prostic soli pro svoji vrchnost Teobalda Švihovského v Horažďovicích roku 1596. (Archiv města Kašperské Hory)

Otisk pečeti Jana Špalka Štěchovského s iniciálami svého jména ISS

Současný stav objektu (rok 2018)

Dům čp. 110

V roce 1617 je dům zmíněn, že dříve náležel radnímu Tomáši Smíškovi Boleslavskému.  Měl časté spory s vrchností, které řešila i kancelář císaře Rudolfa II.. V roce 1601 vystupoval například proti nařízení horažďovické vrchnosti Teobaldu Švihovskému, načež vsazen do šatlavy, kde strávil 18 týdnů. Důvodem byla zřejmě i zpronevěra peněz v obchodu se solí, který měl na starosti. Tomáš Smíšek se následně raději odstěhoval s manželkou Ester do Prahy, kde si zakoupil dům. V roce 1619 je majitelem domu uvedena Maruše Šmídová.  Dům je zmiňován v souvislosti s přidělením kmenů na stavbu jeho shořelého domu po velikém požáru města způsobeném drancováním vojsk generála Bonaventury Buquoye. Bylo jí přiděleno 20 kmenů dřeva na vystavění krovu.  Škoda na domě odhadnuta na 200 kop. V roce 1635 prodává dům Pavel Šmíd, který patřil předtím Maruši Šmídové Lorenzu Papšovi k ruce jeho manželky Kateřiny, sestry Pavla Šmída. Dům je situován mezi domy Jana Křenka a Foltýna Hendrycha strany druhé za 53 kop a 30 grošů míšeňských. Pokud by se vrátil z vojny její bratr Matyáš, je povinna mu dát díl na základě kšaftu Maruše Šmídové. Kateřina Šmídová je rovněž povinna se postarat o dceru Pavla Šmída Ludmilu.  V roce 1646 získává tento dům na základě poslední vůle Pavla Šmída Foltýn Hendrych s Dorotou manželkou. Foltýn Hendrych byl tehdy majitelem i sousedního domu. Dům po dobré paměti Lorenzovi Papšovi prodávají obratem v roce 1647 Jiřímu Millerovi a jeho manželce Kateřině za 50 kop. Dům leží mezi domy Jana Křenka a téhož Foltýna Henrycha (pozn. užívala se forma příjmení jak Hendrych, tak Henrych či Hernych). Dle Berní ruly z roku 1654 zde tehdy hospodařila Kateřina Millerová, mydlářka, chovala 2 svině. V roce 1666 převádí Kateřina dům „k dědičnému vládnutí“ na svého nového manžela Jana Křenka ležící mezi domy téhož Jana Křenka a domem Foltýna (tentokrát Hernycha) rovněž druhý dům na předměstí ležící mezi domy Barbory Kardynálové a domem Kateřiny Truskové. Nakonec ale prodávají dům za 50 zlatých v tomtéž roce Václavovi Křenkovi strýci Jana Křenka, načež se přestěhovali do jeho sousedního domu. V tzv. revizitaci Berní ruly z roku 1675 je uveden Václav Křenek s přípisem „kožišník, na zdraví nedostatečný, řemeslo provozovati nemůže“. V roce 1684 prodává Václav Křenek dům Matěji Rábskému a jeho ženě Lidmile za 80 zlatých. Dům je situován mezi domy Matěje Gregora a domem Pavla Hladotína strany druhé. Do doby prodeje byla na domě „železná kráva“ tj. pravidelný poplatek církvi, tento poplatek se ale převádí na jiný dům řečený Opatovský.  Na základě poslední vůle Matěje staršího Rábského v roce 1731 odkazuje půl domu velebnému a vysoce váženému panu Janovi Alexandrovi Rábskému faráři Maloborskému. Druhá polovina připadne jeho bratrovi Matesovi. Masný krám odkazuje Kašparovi Rábskému. Díl domu po Janovi Kašparovi Rábském přechází na sestru Annu provdanou Tichou. Ta prodává svoji polovinu domu v roce 1744 bratrovi Kašparovi za 75 zlatých. V roce 1763 prodává Kašpar Rábský dům s kouskem parkánu za 200 zlatých Václavu Tingerovi, ležící v ulici v koňském trhu mezi domem Gregorovským a domem Jana Orenusa.  Majitelem domu byl ještě v roce 1797.

Dům na plánu Stabilního katastru z roku 1837

Současný stav (rok 2018)

Dům čp. 111

V roce 1619 je majitelem domu uveden zámecký úředník Jan Špalek Štěchovský, v této ulici vlastnil ještě dům čp. 109. A podle šířky parcely se snad jednalo o jeho hlavní sídlo. Dům je zmiňován v souvislosti s přidělením kmenů na stavbu jeho shořelého domu po velikém požáru města způsobeném drancováním vojsk generála Bonaventury Buquoye. Bylo mu přiděleno 40 kmenů dřeva na vystavění krovu.  Škoda na domě odhadnuta na 360 kop. V roce 1628 postupuje Daniel Malkovský, důchodní písař panství Horažďovic prostřednictvím Martina Lipnického, hejtmana téhož panství dům po Janovi Špalkovi Štěchovském „kteréhož se vrchnost v restu ujíti ráčila“ (zřejmě šlo o konfiskaci domu novou vrchností – Šternberky) Foltýnovi Hernychovi a Anně manželce za 133 kop. Dům leží mezi domy Matěje Mračka a Markyty Šmídové strany druhé. Foltýn Hernych složil v hotovosti 35 kop, ostatní peníze na splátky každoročně ve svátek sv. Jiří po 15 kopách. V roce 1632 jsou převáděny splátky za nemovitost snad pro smrt Martina Lipnického již Hendrychovi Georgidesovi Dobříšskému, důchodnímu písaři panství Horažďovic. V tomtéž roce je volen Foltýn Hernych spolu s Janem Netvíkem za cechmistra kloboučnického cechu. V roce 1634 dostal písař Dobříšký poslední splátku za nemovitost. V roce 1654 je v Berní rule uveden jako Valentin Hendrich kloboučník. Osíval 11 strychů polí, choval 2 krávy, 6 ovcí a 1 svini. V roce 1663 postupuje dům po nebožtíkovi Foltýnovi Hernychovi Jan starší Malkovský Janovi Fridrichovi Janovskému a jeho manželce Ludmile za 130 zlatých. Dům leží mezi domy Václava Průchy a domem Václava Křenka strany druhé. 20 zlatých, které odkázal Foltýn Hernych ke kostelu sv. Petra a Pavla zřejmě prostřednictvím poslední vůle za něj zaplatí Fridrich Janovský.  Ale ještě téhož roku prodává dům obratem skrze plnomocníka Fridricha Ernesta Švába Matěji Gregorovi a jeho manželce Mařeně za 165 zlatých. Dům leží mezi domy Václava Křenka a domem Václava Průchy. Na domě je vázán ještě dluh po nebožtíkovi Foltýnovi Hernychovi, totiž 47 zlatých a 40 grošů, které odkázal poslední vůlí synům Jana staršího Malkovského.  Ty jim budou z prodeje domu vypláceny kupujícím Matějem Gregorem.  V tzv. revizitaci Berní ruly z roku 1675 je majitel domu uveden Matěj Gregor povoláním řezník.  V roce 1695 postupuje dům poslední vůlí Matěj Gregor synovi Martinovi s podmínkou, „aby se dobře choval, maceše své a sestrám v ničemž neubližoval, nýbrž k maceše své jako vlastní mateři uctivost a sestrám přívětivost a lásku bratrskou zachovati hleděl“. Dům leží mezi domy Matěje Rábského a Anny Pittnerové strany druhé. Matěj Gregor dále nařizuje „aby Dorota manželka moje v domě mém vládla…dětem pak mým v ničemž neubližovala nýbrž jako slepice kuřátka své tak je chránila“. Pokud by se Martin oženil má Dorotě manželce poskytnout v domě světničku, Martin dále dostane pole řečené Danielovské „pod cestou jdouce k ovčínu lhotskýmu“. Manželka Dorota dostane pole řečené Sokolovské. Dcera Dorota dostane pole „V průhonech k obecním rybníkům jdouc“. Anna Malkovská dostane půl louky „u rybníčka Šípkovského a u té louky půl pole, které Brůha z Hlupína orává“. Dorota manželka, Martin, Dorota a Ludmila, sourozenci dostanou každý jednu krávu. Dále dvě telata si rozdělí dle uvážení a dvě telata budou prodány, peníze z prodeje půjdou ke kostelu sv. Petra a Pavla na mše svaté. Dále mají dát tři zlaté na oltářní ubrus do kostela sv. Jana Křtitele. V roce 1721 vypověděl Martin Gregor na radnici, že žádal zdejšího faráře o vysvěcení nově vymalovaných obrazů na Červené bráně totiž svatého Vavřince a svatého Floriána, stejně tak obraz svatého Jana Nepomuckého, který se dal do radní světnice a že mu to pan farář slíbil.  V roce 1723 působil jako primátor města, tohoto roku přednáší radním, že má v úmyslu vyzdít most u dolejší brány, načež se společně usnesli, že nechají pro stavbu vypálit půl vápenice. Ve stejném roce zamýšlel realizovat malbu dvou obrazů „dva obrazy na bránu novou malovati“. Zřejmě se jednalo o stavbu nové městské brány v Ševčíkově ulici. Jeho výtvarné realizace se zřejmě projevili i díky manželství jeho dcery Ludmily se sochařem Janem Hoffmanem jak je uvedeno dále.  V roce 1743 došlo po smrti Martina Gregora porovnání mezi synem Františkem, toho času městským písařem dále sestrou Magdalenou provdanou za Josefa Kníželu purkrabího na zámku a druhou sestru Ludmilu provdanou za Jana Hoffmana, řezbáře a malíře (autora sochařské výzdoby morových sloupů v Horažďovicích a Blatné). Předně dům v městě ležící mezi domy Rabsovským a Macnerovským se zahrádkou a stodolou u mostu ujímá syn František za 480 zlatých a masný krám za 35 zlatých, pár volů a domovní hospodářství odhadnuté na 50zlatých. Z těchto peněz odvede 100 zlatých loretánské kapli, do minoritského kláštera 50 zlatých, do hřbitovního kostela 100 zlatých, do obecního špitálu 270 zlatých a Matějovi Rábskému 50 zlatých. Sestry Magdalena a Ludmila si rozdělí pole Na hrádku, V hlavičkách, pole Homolka a pole Františka Fuxe, Ludmila provdaná Hoffmanová postupuje svůj díl v sumě 240 zlatých své sestře. V roce 1765 je dům prodán v dražbě po zemřelém Františkovi Gregorovi Václavu Jandovi na 235 zlatých. Dům leží mezi domy Václava Tingera a Jana Radnického strany druhé. V roce 1781 se stává majitelem domu Karel Janda s manželkou Marií Annou. V roce 1799 prodává právovárečný dům v trhové ulici s parkánem  Karel Janda Filipu Jakubovi Budeciovi.

Dům na plánu Stabilního katastru z roku 1837


Výřez z fotografie z roku 1894 s pohledem do dvorního traktu domu, sousední dům čp. 110 byl v tomto roce ještě orientován štítem do ulice. Zadní trakty domů v této uliční řadě lze na celé fotografii sledovat od domu čp 105 (archiv městského muzea)

Současný stav (rok 2018)

Dům čp. 112

V roce 1619 je majitelem domu Jiřík Rayský.  Dům je zmiňován v souvislosti s přidělením kmenů na stavbu jeho shořelého domu po velikém požáru města způsobeném drancováním vojsk generála Bonaventury Buquoye. Bylo mu přiděleno 30 kmenů dřeva na vystavění krovu.  Škoda na domě odhadnuta na 400 kop. Snad ještě v tomto roce se ale stává majitelem domu Matěj Mraček.  V roce 1628 je uveden ve výčtu radních osob. V roce 1633 postupe Matěj Mraček „pro sešlost věku svého“ dům své manželce Kateřině. Dům leží mezi domy Foltýna Hernycha a domem Ondřeje Vrabce strany druhé. Součástí prodeje je ještě spáleniště domu řečené Štefkovské ležící naproti jeho domu a pole na „Kaczle“ ležící nad polem kněžským. Kateřina Mračková se má za to o manžela až do smrti postarat. Po jeho smrti se provdala za Václava Průchu. V berní rule z roku 1654 je uveden jako řezník, osíval 2 strychy polí, choval 2 krávy a 1 svini. U zápisu je poznámka pohořalý.  V roce 1666 prodává Václav Průcha dům za 70 zlatých Václavu Pitnerovi. Dům leží mezi domy Matěje Gregora a Evy Vrabcové, nyní Maškové manželky Václava Maška, písaře obročního při zámku Horaždějovském. V tzv. revizitaci berní ruly z roku 1675 je uveden jako provazník. V roce 1708 kupuje dům po zemřelém Václavu Pitnerovi skrze jeho syna Václava mladšího Pitnera jeho švagr Jakub Kozák za 220 zlatých.  Z tohoto roku se zachoval soupis pozůstalosti. Tento inventář vznikl na popud Matěje Nüdery, protože měl zájem o pronájem domu po zemřelém Václavu Pitnerovi. V domě se tehdy nacházelo: (výběr) „starý postele, podušky, kabát zánovní, obstarní almary ještě dobrý, truhla velká s dobrým zámkem, malá truhlička v ní list zachovací, dva stoly, mandl, židličky, dlouhá stolice červená, ručník cvilinkový, 8 loket mezulánu, sudy, troky, díže, káďě dubová, mosazná cihlička, moždíře železný, cínový lžíce, slánka a kotlíček na svěcenou vodu, šest obrazů rozličných, kola k řemeslu provaznickému (a další vyjmenované nářadí k řemeslu), sekyry, prsten zlatý s turkusem (tyrkysem) zastavený u Šimka žida, kotlík na ryby s měděnou mísou zastavený u žida Izáka, cínová konvička zastavená Mojžíšce,  zoubek vsazený ve stříbře zastavený u Franze Kratochvíle“. Následuje nevod, což byla velká rybářská síť určena k výlovu rybníků a mohla dosahovat délky až 50 metrů. Patrně ji měl jako provazník v opravě. V roce 1710 prodává Jakub Kozák dům Václavovi Veselému, punčocháři a manželce Kateřině za 220 zlatých. Dům řečený Pitnerovský leží v dobytčí ulici mezi domy Jakuba Maška a Martina Gregora.  V roce 1712 postupuje Václav Veselý dům řečený Pitnerovský Janovi mladšímu Malkovskému za 230 zlatých. V roce 1718 došlo k přátelskému porovnání mezi Jakubem Kozákem, Janem Adamem Malkovským a Tomášem Pitnerem na místě svého bratra Jana a sestry Rosalie. Bylo zapotřebí urovnat nezaplacené splátky za nemovitost všem pozůstalým po zemřelém Václavovi Pitnerovi.  Na peníze měli totiž ještě nárok potomci Daniela Pitnera, bratra zemřelého Václava žijící v Drnholci.  V roce 1721 prodává Jan Adam Malkovský dům za 200 zlatých Františkovi Matznerovi, bratrovi horažďovického faráře Václava Matznera. Ještě v roce 1745 je dům jmenován jako dům Matznerovský.   V roce 1765 je majitelem domu uváděn Jan Radnický. V roce 1780 si směňují své domy Jan Václav Radnický s Janem Stromečkem.

Dům na plánu Stabilního katastru z roku 1837


Současný stav (rok 2018)

Dům čp. 113

V roce 1619 je majitelem domu Ondřej Vrabec.  Dům je zmiňován v souvislosti s přidělením kmenů na stavbu jeho shořelého domu po velikém požáru města způsobeném drancováním vojsk generála Bonaventury Buquoye. Bylo mu přiděleno 30 kmenů dřeva na vystavění krovu.  Škoda na domě odhadnuta na 200 kop. Po tomto velkém požáru byl vyslán společně Ondřej Vrabec s Viktorinem Jandovic, nožířem shánět finanční podporu na obnovu města. Projeli v tomto roce města Domažlice, Kladruby, Stříbro, Žlutice, Kralovice, Rakovník, Žatec, Louny, Litoměřice, Mělník, Kostelec nad Labem, Velvary, Slaný, Beroun, Staré město Pražské a zpět do Horažďovic. Na cestě byli od 16.12. 1619 do 25.1. 1620.   V roce 1628 je Ondřej Vrabec volen spolu s Janem Laubským a Danielem Pulcem za úředníka k výlovu prostředního obecního rybníka.  V roce 1634 je zmíněn jako cechmistr ševcovského cechu. Následně vystřídal Ondřeje Vrabce Adam Vrabec, snad syn. V roce 1647 pronajal Adamovi židu pokoutně na rok svůj dům, což byl vážný přestupek proti nařízení vrchnosti. Z tohoto důvodu mu měla být vyměřena šatlava.  V roce 1648 prodává dům Adam Vrabec Janovi Gregorovi a Anně manželce za 75 kop. Dům leží mezi domy Václava Průchy a fortnou města strany druhé. V Berní rule z roku 1654 je uvedeno, že vyrábí pálenku a chová 2 ovce. V roce 1666 je jako majitelka domu uvedena Eva Vrabcová, nyní Mašková manželka Václava Maška, písaře obročního při zámku Horaždějovském. Zpráva je nepřímá a je zmíněna při prodeji sousední nemovitosti. Dle tzv. revizitace Berní ruly z roku 1675 je majitelem domu Václav Mašek.  V roce 1731 postupuje Jakub Mašek prostřednictvím poslední vůle dům synovi Tomášovi za 100 zlatých, přičemž bude povinen zaplatit otci pohřeb a dále nechá za něj sloužit pět mší svatých. Dále vrací dluh panu faráři do Velkého Boru 100 zlatých.  Synovi páterovi Heřmanovi odkazuje pole, další pole dostanou dcery Alžběta provdaná Polípecká a Kateřina na Rabí. Nábytek v domě si mají rozdělit rovným dílem. V roce 1763 došlo k vyrovnání pozůstalosti mezi Magdalenou Maškovou, synem Antonínem a dcerami Magdalenou provdanou Kynzlovou a Annou provdanou Kovářovou. V roce 1781 prodává Magdalena Mašková provdaná Künzlová dům várečný v ničem nezávadný svému synovi Matějovi Künzlovi za 160 zlatých. V roce 1784 se stává majitelem domu Kašpar Kisel.

Dům na plánu stabilního katastru z roku 1837

Plány vnitřní přestavby objektu. Kolem roku 1880, SOkA Klatovy, archiv města Horažďovice

Současný stav objektu (rok 2018)

Dům čp. 56 a fortna (branka) městského opevnění

Fortna vznikla v rámci stavby městského opevnění již ve druhé polovině 13. století.  V té době zde byla jen vnitřní dodnes stojící klenutá branka, ta měla zcela určitě nějaké obranné prvky – spouštěcí mříž, padací mostek a podobně. Cimbuří tohoto pásu městských hradeb (horní zubaté zakončení hradeb pozn.) je zřetelné ještě na perokresbě Jana Willenberga z roku 1602. Dále na této perokresbě vidíme vnější hranolovou stavbu s hrázděným podsebitím jako mladší pozdně-gotický doplněk, který byl přistavěn za Švihovských z Rýzmberka. V roce 1619 dne 22. června bylo město svědkem drancování císařských vojsk generála Bonavetury Buquoye, rovněž také fortna čili branka městského opevnění. Jak dále popisuje celou událost městský písař Daniel Azaf Boleslavský (příjmení dříve historiky komoleno nesprávně na Azaš pozn.)  „…A to tyranství tak provozovali (vojáci) a braly až se oheň tak rozmohl, že sotva brankou vyjeli dosti se tlačíc jeden přes druhý a jeli pod město přes řeku na trávník u červenýho mlejna (Rosenauerův mlýn) tu pásli koně a dívali se se smíchem na ten přehrozný oheň asi do půlnoci.“ Součástí fortny byl již v roce 1602 objekt čp. 56.  Střecha tohoto domu je na perokresbě rovněž zřetelná. Objekt byl původně obydlím branného, který hlídal vstup do města.  V roce 1626 radní odsouhlasili nejmenovanému fortnaři příslušný plat a míru žita.  V roce 1628 se na radnici obhajuje fortnař Matěj Punčochář ohledně nevpuštění do města Pavla Spolskýho, co ale bylo důvodem z výpovědi nevyplývá, jen to, že „co sem koliv prve pravil taky nynčko v radě tvrdím, že sem Pavla Spolskýho ani nyní, ani prve sem ani tam nepouštěl ani ho neviděl“.   V roce 1636 žádá Jakub Vrkal, aby mohl být propuštěn z fortny, to mu bylo povoleno s tím, že si za sebe sežene odpovídající náhradu. V roce 1637 nařízeno fortnaři Markovi Papežovi ohledně jeho práce a povinností „totiž fortny a brány kterouž na sebe přijal, aby jak bránu, tak fortnu nočním časem opatroval, ji časně zavíral, do města žádnýho neznámýho bez doptání se na něm odkad jest nepouštěl, fortny neb brány bez vůle p. purkmistra žádnýmu neotvíral“.  Není vyloučeno, že jeho odstoupení od fortnařské funkce způsobil incident, když jej „hrubě zbil Jan Chmel „ který se zato dostal do vězení. Po něm do funkce nastupuje Adam Táborský, který se o tuto službu ucházel. Tuto povinnost stvrdil v roce 1638 na radnici „rukou dáním“ dodržovat všechny povinnosti spojené se službou.  V roce 1644 přijat za fortnaře Václav Koloděj. V roce 1647 shánějí radní po smrti fortnaře novou sílu „pan primátor přednášel co se dotýče fortnaře poněvadž Pán Bůh prostředkem smrti …jej z tohoto světa povolati jest ráčil, ucházejíce se o to místo Jiří Kunátko“. Vzhledem k tomu, že byl ale z jiného panství horažďovické vrchnosti Šternberků, měl si svolení k pobytu sehnat prostřednictvím hejtmana panství. To nakonec zřejmě neprošlo, protože ještě téhož roku 1647 žádá radní osoby Bartoloměj Kaliba Libochovský „aby mohl hospodářem ve fortně zůstávati“. Fortnařem je zmíněn ještě v roce 1650. Tomuto a následujícím fortnařům , byl objekt radními nadále jen pronajímán. V roce 1676 při svatohavelském trhu vybíral ve fortně poplatky  z vozů a nůší od soboty do pondělka Jiří Zahrádecký , v úterý jej vystřídal Václav Křenek. Jako zbrojnoši dohlížející na pořádek ve fortně mu vypomáhali  Jan Vrkal a Kašpar Šulc. V roce 1684 při svatohavelském trhu vybíral poplatky ve fortně Jan Hrbek.  V roce 1707 žádá Václav Svoboda pány radní, zdali by nemohl být přijat do fortny za fortnaře, to mu bylo schváleno, musí ale nejprve složit přísahu. V roce 1722 se má do „bytu ve fortně“ stěhovat Jakub Kazda místo Václava Svobody, který může v bytě zůstat do svatého Jiří. Služba ponocného má být Kazdovi placena od suchých dní. Knihy smluv uložené ve státním okresním archivu v Klatovech nájemní smlouvy zaměstnanců ve fortně neuvádějí. Informace lze dohledávat v radních manuálech, tedy pomocných knih radních písařů. Ty již ale nebyly po roce 1730 do této práce pro množství pramenů a časovou náročnost zahrnuty.

Vyobrazení fortny na perokresbě Jana Willenberga z roku 1602. Jsou zde červeně zvýrazněny střechy všech částí fortny včetně domku branného. Dále je zde modře vyznačena část, která se dochovala dodnes, ta je pro srovnání stejně zvýrazněna i na fotografii současné podoby.  Také je na perokresbě barevně zvýrazněno první opevnění s cimbuřím z druhé poloviny 13. století označené tmavě šedou a tato plocha je opět v tmavě šedém odstínu prezentována na současné fotografii.  Červený oblouk na současné fotografii ukazuje místo chybějícího kamenného klenutí a šipka směřuje do míst, kde byl kámen uchycen do zdi. Celou levou stěnu ještě dodnes v hraně doplňuje odsazení pro zapuštění padacího mostu. Tyto původní kamenné články částečně zakrývá zděná hradba směřující k podbranskému mlýnu.


Pohled na torzo fortny a domek branného čp. 56 stojící po pravé straně na perokresbě Karla Liebschera z konce 19. století z knihy Augusta Sedláčka,  Hrady, zámky a tvrze království českého, díl XI.

Dům čp. 57

V roce 1619 je majitelem domu Václav Táborský.  Dům je zmiňován v souvislosti s přidělením kmenů na stavbu jeho shořelého domu po velikém požáru města způsobeném drancováním vojsk generála Bonaventury Buquoye. Bylo mu přiděleno 40 kmenů dřeva na vystavění krovu.  Škoda na domě odhadnuta na 1.390 kop. V roce 1623 byla řešena pozůstalost po smrti Václava Táborského. Jako dohlížitelé nad jejím kladným vyřízením byli zvoleni Andreas Herites Mirotický, Ondřej Křenek a Pavel Spolský. Byli obesláni i jeho věřitelé „kterýž pro nevědomost jeho smrti se neohlásili“ a po pořádku se měli o své dluhy „ku právu města Horažďovic do místa radního“ přihlásit. Po Václavovi Táborském tak zbyly dluhy mlynáři Maršátovi 50 kop, o dluh 50 kop se přihlásili též poručníci sirotků Adama Nosákovce Matouš Kryspach a Jan Laubský. Dále 55 kop Pavlovi Vodičkovi, Anna Vodičková od své pohledávky 30 kop míšeňských upustila. Do Sušice byl dlužen Matoušovi Voprchovi z Feldenštejna 15 kop a Samuelovi Xenofilovi 100 kop. Následoval dluh Alžbětě, vdově po Josefovi Jarolímovic 70 kop, Samuelu Vondrovic do Klatov 10 kop, Fridrichu Švihovskému z Rýzmberka do Nalžov prostřednictvím tamního zámeckého úředníka Václava Špolce 88 kop. Do Horažďovic byl z pohledávkou z Nalžov vyslán Krištof Půrok. Cechu pakařskému dále dluh 14 kop, 47 grošů a 5 denárů. O své se přihlásil rovněž Jan Achylles z Klatov, syn Václava Táborského, s tím že mu jsou odkázány 2 pole, jedno za mostem, druhé za zdí klášterskou a pokud bude prodán dům, aby dostal 50 kop. Jeho manželka připomněla, že jí bylo připsáno věno 400 kop, ale spokojí se s polem Bernartovským, 1 jalovicí a z prodeje domu 25 kop. Dědický podíl 30 kop postupuje Jan Achylles Dorotce, nejstarší dceři Maruše Táborské. Z březí jalovice, kterou Jan Achylles dostane „ta když se otelí, to tele Dorotce odchovati a odvézti chce z lásky“. Dcera zemřelého Václava Táborského Alžběta provdaná za Václava Tytusa vyřizovala podíl dědictví na místě bratra Adama Táborského s tím, že sama dostane krávu, která jí byla kšaftem odkázána a bratr Adam dostane 80 kop. V roce 1628 se přihlásil Adam Táborský o svůj podíl 35 zlatých od své macechy Markyty Táborské znovu provdané za Kryštofa Plouza. V roce 1647 byla učiněna smlouva mezi sestrami po Markétě Plouzové Annou provdanou za Václava Saumeřského a Kateřinou provdanou za Jana Šlechtu. Dům u fortny ležící v ceně 300 kop ujímá Jan Šlechta. Zatím co Václav Saumeřský  dostane dvůr se zahradou „V zahradách“ se sklepem, masný krám ležící mezi krámy Daniela Špalka a krámem cechovním. V berní rule z roku 1654 je jako majitel domu uveden Jan Šlechta, řezník,  osíval 13 strychů polí, choval 1 krávu, 5 ovcí a 3 svině. Je uveden ještě v tzv. revizitaci berní ruly z roku 1675. Zřejmě po jeho smrti přechází dům na sestru jeho manželky Annu Saumeřskou, její nejmladší dcera Alžběta byla zplnomocněna k výměně domů s Janem Linhartem Hagenem, toho času primátorem města. Ten získává její dům řečený Soumeřský v roce 1679 ležící v rohu proti domu Martina Kratochvíle a fortny strany druhé. Anna Saumeřská se stěhuje do jeho domu ležícího mezi domy Samuela Gregora a Alexandra Soboteckého strany druhé, přičemž je Jan Linhart Hagen povinnen doplatit ještě 70 zlatých rozdílu ceny nemovitosti. 46 zlatých z této ceny bude odvedeno rytíři Janovi Václavovi Záborskému z Brloha. V roce 1701 žádá Linhart Hagen primátor města, zdali může na dvoře svého domu skrze městskou zeď vylámat dveře. To mu bylo radními povoleno. Zřejmě měl na starosti také obchod se solí, protože v roce 1704 čten radními dopis, aby v soli nikdo kromě Františka Hagena nehandloval. V roce 1715 prodává dům František Hagen urozenému Samuelovi Jiřímu Buškovi hejtmanu Lažanskému (patrně zámek v Defurových Lažanech) k ruce svému synu Václavu Buškovi za 850 zlatých. Dům leží při „zdech městských za kterou parkán obecní jest a uličky při domě Jana Dio jdouc do krámů masných“. Součástí prodeje je pole „jdouc k Oujezci za mostem vedle pole Václava Mindlenta a starý cesty veřechovský“ rovněž pole za Loretou „slove U bílý vody“ následují další pole a louka. V roce 1739 prodáván dům včetně parkánu, po zemřelém Václavovi Buškovi, kdysi radním a městském písaři Václavu Gregorovi za 600 zlatých. Dům  je situován „při zdi městské proti domu  Petra Velenovského a proti domu Maškovskému…i s parkánem při témž domě ležícím od branky jdouc k parkánu kantorovo pod školou“. Rovněž má k dispozici „místo za zadními vraty pro skládání mrvy“. V roce 1764 kupuje dům Gregorovský várečný ležící vedle domu Evy Segový a u fortny městské strany druhé Tomáš Mašek s Annou manželkou za 310 zlatých od Karla Korvína. V roce 1775 postupuje dům „bejvalý Václav Gregorovský“, ležící v městě vedle branky neb fortny městské Mates Maršát Janovi Segovi a manželce Marii s doplatkem 90 zlatých. Výměnou za jeho dům „bývalý Jan Gregorovský“ ležící vedle domu žida Vodňanského a Nüderovského strany druhé.  V roce 1788 získává dům od Jana Segy Václav Straka opět směnou. Dům várečný v dobytčím trhu ležící u dolejší branky u šanců městských z jedné a uličky do krámů (masných) strany druhé spolu s parkánem, ze kterého se odvádí každoročně obci příslušný poplatek. V roce 1816 prodává Jan Straka měštěnín a mistr řemenář dům várečný s parkánem v městských valech Filipu Vaněčkovi za 2700 zlatých. V roce 1830 postupují dům Filip Vaněček s manželkou Kateřinou dům synu Janovi za 600 zlatých.

Podoba domu na perokresbě Jana Willenberga z roku 1602

Pro srovnání, téměř identický štít ze stejné doby se dochoval na zámku v Hrádku u Sušice

Unikátem jsou rovněž bohatě zdobené klenby průjezdu domu

Zlomek bohaté výzdoby domu v podobě černobílého sgrafita ukazuje, jak výstavným městem byly Horažďovice před osudným vypálením v roce 1619. Bohatost štukové výzdoby kleneb průjezdu domu a sgrafita na fasádě vznikla kolem roku 1600, tehdy Teobald Švihovský přestavoval zámecké budovy a šikovní zedníci, často italského původu byli zapůjčováni i k přestavbám měšťanských domů.

Dům čp 58

V roce 1612 náleží dům Dorotě mydlářce a synu Matějovi. Tehdy jej společně prodali Václavovi Rackovi a manželce Juditě za 110 kop. Dům leží mezi domy Jeronýma Knínského (Bílá růže) a Václava Táborského (čp. 57), „tak, jakž v svém obmezení jest z každé strany uličkami jdouc z ulice k masným krámům“. Přičemž „jmenovaná Dorota mydlářka se synem svým zanechati mají nadepsaným manželům při tom domu jim prodaném, kotle jak se vněm mejdlo vaří s korcem a s jiným všechněm nádobím co se k tomu mejdlu vaření vynajde, též co k várce piva bílého náleží, polovici nádobí od kádí, sudů, štychů a spěláků, stuk při témž domu jeden zachován býti má. A cokoliv hřebem na tom domě přibito jest, tím ničímž od Doroty a syna jejího hejbati se nemá“. Václav dále přikupuje pole od Lukáše Hlávky za 76 kop a krám masný za 40 kop. Zápis vložen do městských knih v roce 1622. V roce 1619 je Václav Racek zmiňován v souvislosti s přidělením kmenů na stavbu jeho shořelého domu po velikém požáru města způsobeném drancováním vojsk generála Bonaventury Buquoye. Bylo mu přiděleno 30 kmenů dřeva na vystavění krovu.  Škoda na domě odhadnuta na 577 kop. V roce 1622 byl Václav Racek již mrtev, Ve své písemné pozůstalosti uvedl, „že mne Pán Bůh v těžké nemoci postaviti ráčil“, dům s nábytkem, svršky, dobytek, krám masný, dvůr, pole, louky, chmelnice převádí manželce Juditě a dceři Zuzaně k společnému užívání. Pokud by zemřely Judita a Zuzana bez dědiců, má vše připadnout jeho bratrancům Jakubovi Malkovskému, Mikuláši Rackovi a Janu Rackovi. Na opravu nového kostela (kostel sv. Jana Křtitele, po vyplenění buquoyovskými vojsky) odkazuje 10 kop na nové klenutí. Dále peníze, které mu připadly po smrti jeho bratra Martina Polenty, odkazuje též ke kostelu sv. Jana Křtitele. Na závěr sepsaného kšaftu si přeje, aby manželka Judita zaopatřila kvardiána (představeného) minoritů „na díle penězi, lojem k Božím službám a na díle masem“. V roce 1653 vydává Ludmila Benigna ze Šternberka, majitelka panství Horažďovice listinu opatřenou pečetí, kde uvádí, že veškerá pozůstalost po Juditě Rackové a Mikuláši Rackovi tedy dům, dvůr, dědiny i louky připadly bez dědiců na ni v sumě 480 kop. Ta je obratem převádí na urozeného Jana Švantle z Třebska, svého hejtmana. Rod Švantlů pocházel z Písku, do šlechtického stavu byli povýšeni zřejmě ještě v 16. století. V erbu a klenotu měli jednorožce. Zřejmě z tohoto rodu pochází i Jan Švantle, farář v Hradešicích činný zde v letech 1698 – 1703.  V roce 1661 prodává Jan Švantle z Třebska dům řečený Rackovský skrze svého zástupce Daniele Drachovského z Drachova, měšťana královského města Písku hejtmanu Horažďovického panství Danielu Táborskému. Dům leží mezi domem Jana Šlechty a domem Gesmasovským (Bílá růže), dále  prodává dvůr u Podbranského mlýna a pozemky. Předmětem prodeje je také druhý dům, jinak spáleniště slove Rackovské (obratem prodané Melicharu Bergerovi), krám masný pustý, pole Václava Hladíka, které pro dluhy připadly Janu Švantlemu z Třebska, vše za 800 zlatých. V roce 1662 si vyměňují dům Rackovský ležící mezi domem Jana Šlechty a domem Matěje žida (Bílá růže) hejtman Daniel Táborský s Matyášem Kryspachem i s dvorem a stodolou pod brankou (fortnou), ze dvora se platí každoročně do kláštera sv. Michala 10 liber točeného loje. Ještě v  roce 1664 učinil Jan Švantle z Třebska zápis do městských knih, že mu bylo již zaplaceno 300 zlatých Danielem Táborským. V roce 1665 prodává dům Matyáš Kryspach Jakubovi Radvanickému za 175 kop. Dům leží mezi domy Matěje žida (Bílá růže) a domem Václava Soumeřského strany druhé. V roce 1666 prodává obratem dům Jakub Radvanický Martinovi Kratochvílovi, Zuzaně manželce za 170 kop. Po zemřelé Zuzaně Kratochvílové prodávají dědicové v roce 1698 jménem Václava Gregora, dům Janovi Dio, svému švagru za 170 zlatých. V roce 1728 přechází dům z Jana Dio na tchána Jana Velenovského za částku 300 zlatých. Dům ležící „sám o sobě oboustranně brankami ohražený“ mezi domy Václava Buška a domem Abrahama žida (Bílá růže). V roce 1739 náleží dům Petrovi Velenovskému, je zmíněn v rámci lokace sousední nemovitosti. V roce 1785 prodává dům vlastní várečný Karel Nigrin Janovi Geringerovi a jeho manželce Anně za 270 zlatých, ležící vedle domu Jana Segy a uličky neb cesty do masných krámů. Jan Geringer má povinnost Karla Nigrina s manželkou Františkou až do jejich smrti „ponechat v hořejším pokojíčku a jim dolejší krámek v kterém chléb prodávají“, zdarma ponechat. V roce 1798  je majitelkou domu Anna Geringerová. Pro zajímavost se v tomto domě v rámci divadelní štace narodil 3. prosince 1883 František Josef Pek, jeho otcem byl Josef Pek, člen c.k. zemské obrany žateckého bataillonu č. 42, divadelní herec s loutkami, a matka Kateřina, dcera Josefa Kluckého, divadelního herce s loutkami z Bavorova u Vodňan. Více na: www.portafontium.eu, matrika Horažďovice 29, snímek 254.

Půdorys domu na plánu z roku 1857, z novou přístavbou ve dvorním traktu (červeně) parcela byla původně kratší, jak ukazuje šipka

Barevnost fasády v 17. století, dle stratigrafického průzkumu omítkových vrstev, prováděné v rámci poslední rekonstrukce objektu. Šedý vlys pod střechou je z přestavby objektu ve 20. letech 20. století, kdy došlo i ke změně střech z původní dvouštítové polovalby na současnou jednolitou valbovou střechu.

Znak rodiny Švantle z Třebska s figurou jednorožce, použito z AHMP, digitalizované pečeti, s dílčím zvýrazněním kontur pro lepší představu

Současný stav objektu (rok 2019)

Masné krámy

Řezníci v Horažďovicích získali své artikule od Půty Švihovského již v roce 1488. Originál se nedochoval, zřejmě shořel v roce 1619 při vypálení města Buquoyovským vojskem. Zachoval se ale v opisu v archivu města Blatné, pro tamní řezníky je pořídil v Horažďovicích Zdeněk Lev Rožmitálu na počátku 16. století. V roce 1594 uvádí ve svých artikulích horažďovická vrchnost Teobald Švihovský „řezníci, poněvadž tím povinni od starodávna jsou, aby na zámku k útratě kuchyňské dobytky ze dvorů bili, aby to s ochotností a bez prodlévání na každé oznámení činívali a zvláště, když se jim spropitné dává, kdo by toho nevykonal, dá pokuty bečku soli“. V roce 1596 přidává Teobald další nařízení „Velikej neřád mezi řezníky strany prodávání mas jest“, protože že se za stejné peníze prodává dobré i špatné maso a proto je zapotřebí  ustanovit příslušné osoby pro jejich kontrolu. Dále uvádí aby „žádnej řezník dvou psů nechoval. Neboť veliké nepohodlí lidé přespolní pro jejich štěkot mají“. Ve hřbitovním kostele svatého Jana Křtitele se nachází několik náhrobků členu řeznického cechu s charakteristickým lvem nesoucím sekeru či zkřížené sekery v kruhu. Například v roce 1615 Florián Malkovský, jeho manželka Líza, Václav Racek 162. (neúplný letopočet) nebo v roce 1625 Martin Varhaník.  Pro cech řezníků v Horažďovicích jsou unikátně zachovalá registra z let 1563 – 1657. Cechy spravovali starší mistři nebo cechmistři. Jejich počet závisel obvykle na celkovém počtu členů. Cechmistři byli voleni městskými konšeli nebo volbu alespoň stvrzovali. Také rozhodovali sporné věci mezi mistry a tovaryši. Provinilec pak zaplatil včelím voskem nebo penězi, v horším případě následovalo vězení nebo odebrání živnosti. Cechmistři také spravovali cechovní jmění. Inventář z roku 1611 obsahoval stříbrnou pečeť, příkrov (baldachýn z černé látky, který se nosíval při pohřbech nad cechovním štítem), zbroje čtyři kusy přední a zadní, dvě šturmhauby (kovové přilbice), šorc a voboječek,  fakuly (pochodně) šest dlouhých, čtyři korbely kožený, halapartnu a truhlici velkou. V té byly uloženy cechovní peníze, privilegia, listy, zápisné knihy a cechovní pečeť. Roku 1627 bylo od opravy takovéto pokladnice zaplaceno Jakubovi Rejčkovi 20 grošů a Tomášovi Lodovi za panty a zámek 3 groše. Roku 1631 „dáno za truhlici abychom měli kde vosk schovati“ Matějovi Mračkovi 20 grošů. Andresovi  zámečníkovi pak zaplaceno v roce 1620 „od dělání dvou klíčů k pokladnici“ . Cechovní stříbrná pečeť  je zmiňována v prvním inventáři cechovního jmění z roku 1604. O tu přišel cech zřejmě při vypálení a dobití města buquoyovskými vojsky v roce 1619. Proto byla pořízena nová roku 1627 a víme, „že od díla dáno té pečeti, která jest byla ryta v městech pražských toliko 3 kopy 15 grošů“.  Cechmistři předsedali v cechovní hospodě. Otevřením pokladnice byla schůze zahájena.  Na schůzích se mimo jiné rozhodovalo, bude-li kandidát na řemeslo přijat. Zápis učedníka stál roku 1613  2 kopy. Po přijetí trvala výuční doba 2 – 5 let. Při skládání mistrovské zkoušky musel dotyčný vystrojit svačinu všem mistrům. Roku 1582 měl přijatý mistr Benedikt Smolík složit cechu 25 liber vosku a vystrojit svačinu. K udržení dobrých vztahů s městskou radou daroval cech řezníků vždy o vánocích a velikonocích půl telete rychtáři, takové například roku 1619 vážilo 23 liber a stálo 46 grošů. Roku 1634 bylo zaplaceno ovčákovi z Chrástu za jehně k velikonocím adresované radním do Plzně. Každý cech stavěl o trzích své žoldnéře. Řezníci obvykle dva o trhu na sv. Petra a Pavla a na sv. Havla. Roku 1593 za ně vydali 30 grošů. Zbroj byla nedílnou součástí výbavy cechovního jmění. Roku 1582 daruje Jan Sobíček  cechu zbroj ve třech kopách, jež obsahuje přední i zadní kus, voboječek a šorc. Cechovní zbroj byla uložena v bytě cechmistra. Z několika zápisů cechovních register se dozvídáme o vlcích, kteří ohrožovali dobytek i obyvatele. Roku 1630 bylo dáno „od boud dělání“ a za „dříví na vlka“ 8 grošů. Toho roku po sv. Lukáši „dáno dvěma cechovním, kteří šli s psaním na Čimelice za panem regentem za příčinou zabití vlka na cestu 30 grošů“. Roku 1635 „vyplaceno za řetěz na vlka, též za voboječek“.   Řezníci také vydávali z cechovní pokladnice almužny žebrákům nebo lidem stižených nějakým neštěstím. Tak „nevidomému z Rakovníka 7 grošů (1593), pohořalému soukeníkovi z pomezí slízského 10 grošů. (1596), jednomu člověku za Drážďany z dopuštění božího, že jest hromobití na městě škodu učinilo 10 grošů (1600), jednomu stavu rytířského od vyplacení se od nepřítele 12. grošů (1619), jinému zajatému od Turka 5 grošů (1615), knězi německému, který z Horních zemí pro víru evangelickou vyhnán byl 10 grošů, 2 denáry (1597)“. Z ostatního vydání šly peníze také „na varhany pánům literátům“ (1596) nebo „s povolením pánů cechmistrů dáno na spravení skel chrámu páně sv. Petra a Pavla“ (1635) Nejpozději v 16. století stály masné krámy za kostelem v místech, kde jsou dnes.  Jednotlivé krámy byly pronajímány. Tak byl roku 1590 pronajat „krám cechovní“ Václavovi Holíkovi a Adamovi Kohoutkovi. Roku 1595 je „přijato z krámův 2 kopy 7 gr., též od Matěje Pulce nájmu z horního krámu. Pokračují příjmy z roku 1608, kdy se platí ze 16 krámů, roku 1610 ze 17 a v roce 1611 z 19 krámů. Při požáru města 22.6. 1619 shořelo 20 masných krámů. O tom, jak krámy vypadaly, máme dílčí zmínky vztahující se k jejich opravám. Roku 1616 dáno za 600 šindelí na cechovní krám 55 grošů,za hřeby a latě tesaři 26 grošů. Masné krámy měly i svá jatka, takzvaná šlachtata. V rámci masných krámů byla dvoje, horní a dolní. Roku 1613 „vynaloženo za prkna a hřebíky od spravení hořejší šlachtaty  30 grošů“. Ve srovnání byli o rok dříve výdaje na šlachtatu dolejší za šindel, hřeby a latě tesaři 41 gr. Z dalších zpráv víme, že roku 1689 „masný krámy na prach shořely“. Z roku 1780 máme seznam majitelů 17 masných krámů. Současná podoba masných krámů pochází z roku 1854. Při jejich nedávné obnově bylo objeveno několik nápisů se jmény majitelů nad jednotlivými krámy. Jedná se o jména VANĚČEK 2x, ČAPEK a ALOIS EISNER. V archivu se zachovaly výuční listy těchto osob, kromě posledně zmíněného. Vojtěch Vaněček se vyučil 28.12.1856, Jan Vaněček 24.3.1860, Emanuel Čapek 24. 4.1862. Výuční listy z let 1792 – 1863, včetně vysvědčení z nedělní školy, jsou uloženy v archivu. Jediný ručně malovaný mistrovský list doplněný i městským znakem je na jméno Václav Herites a je datován rokem 1792.

Seznam řeznických mistrů a vdov v Horažďovicích z roku 1780

Výuční list Vojtěcha Vaněčka z roku 1856, Příjmení tohoto člena řeznického společenstva bylo nalezeno při opravách masných krámů

Výuční list Emanuela Čapka z roku 1862,  Příjmení tohoto člena řeznického společenstva bylo nalezeno při opravách masných krámů

Asi nejhezčí z mistrovských listů řeznického cechu v Horažďovicích náleží Václavu Heritesovi z roku 1792, opatřen městským znakem

Plán na stavbu nových masných krámů z roku 1854. Datace odpovídá době, kdy byly zrušeny cechy a nahrazeny řemeslnými společenstvy. Žlutě značena původní stopa masných krámů, červeně současný stav (SOkA Klatovy, Archiv města Horažďovice)

Zástavba u masných krámů 1. (čp 57), 2. čp 58) 3. (čp 65 Bílá růže) 4. Masné krámy jsou symbolicky vyznačeny 8 objekty, ve skutečnosti jich v té době zde bylo 18, kresba Františka Schwingreise z poloviny 18. století.

Současný stav objektu (2019)

Dům čp. 66

V roce 1617 prodává tento dům řečený Špalkovský Adam Nosákovec Jiříkovi Wecke varhaníkovi a jeho manželce Evě. Dům leží podle školy nad krámy masnými za 70 kop míšeňských. Dům prodáván skrze purkmistra Tomáše Smíška. První splátku 10 kop dostává Adam Nosákovec v následujícím roce za purkmistra Brykcího Malkovského. V roce 1619 Adam zemřel. Jiřík Wecke mu stihl ještě v tomto roce zaplatit další splátku 10 kop, k tomu ještě čtyři sudy bílého piva po dvou kopách a třiceti groších. V roce 1619 je dům Jiříka Wecke zmiňován v souvislosti s přidělením kmenů na stavbu jeho shořelého domu po velikém požáru města způsobeném drancováním vojsk generála Bonaventury Buquoye. Bylo mu přiděleno 20 kmenů dřeva na vystavění krovu.  Škoda na domě odhadnuta na 150 kop. V roce 1620 již odvádí Jiřík Wecke splátky za nemovitost nařízeným poručníkům po Adamu Nosákovci v domě purkmistra Jana Malkovského.  Nemovitost doplacena v roce 1625. V roce 1622 přikupuje Jiřík Wecke pole řečené Andresovské od sester Doroty Dvorské a Anny Papšíkové, které je zdědili po své matce „při stezce jdouc do Laviček“ za 47 kop grošů českých. Bez bližších údajů se v následujících letech stal majitelem domu Václav Bouda. V roce 1643 prodává Václav Bouda dům ležící vedle školy a proti domu Jakuba Lahvičky Jakubovi Arnoštovi za 130 kop míšeňských. Ale již v roce 1647 prodává obratem Jakub Arnošt dům svůj „od starodávna slove Varhaníkovský ležící v městě vedle školy“ Václavovi Suchému a Mariáně manželce za 150 kop. Krátce nato se Jakub Arnošt stěhuje do Prahy. Václav Suchý ale dům také dlouho nedržel a v roce 1650 jej prodává Matouši Roubalovi a Kateřině manželce za 170 kop míšeňských. 50 zlatých dostane sestra Kateřina, manželka zmíněného Matouše Roubala. Berní rula z roku 1654 jej uvádí bez řemesla, obhospodařuje 4 strychy polí, a chová krávu a svini.  V roce 1670 kupuje dům, respektive „po nebožce Kateřině Roubalové příbytek zůstalý ležící vedle domu školního a krámů masných strany druhé“ od sirotků Roubalovských Jiří Zahrádecký povoláním punčochář  s manželkou Helenou za 80 zlatých. V roce 1713 prodává Šebestián Zahrádecký obytný v Sedlčanech dům po svém zemřelém otci Jiřím Zahrádeckým Josefu Nigrinovi, který se přistěhoval ze Strakonic za 130 zlatých. Ale ihned prodal dům ležící mezi školou městskou a krámy masnými strany druhé Samuelovi Bláhovi za stejnou cenu 130 zlatých.   V roce 1763 prodává dům Jan Wagner dům vlastní a nezávadný vedle městské školy bývalý Bláhovský Jarolímovi Altmanovi za 73 zlatých. V roce 1793 prodává vdova Kateřina Altmanová dům Františkovi Stromečkovi a Terezii manželce za 350 zlatých.

Podoba domu na plánu stavitele Aloise Čecha z roku 1876 pro majitele Jana Dollbergera, archiv stavebního úřadu

Přestavba domu do současné podoby dle plánu z roku 1910, archiv stavebního úřadu

Náhrobek Martina varhaníka, syna Jiříka Wecke, který zemřel ve věku 23 let v roce 1625. Podle symbolu seker, byl zřejmě členem zdejšího řeznického cechu. Náhrobek se nachází v podlaze uvnitř kostela sv. Jana Křtitele.

Současná podoba objektu (rok 2019)